Ze série Povrchní kecy po stopadesáté

Commmediante 2007 aneb Když je moře zelenéPunčocháče na ponožky (pro antislipaře prakticky nenositelné), sexy kraťásky, peří na hlavách, dredy ovázané perlami, čepička šaška, buřinka i baret, leopardí plavky za 1300,-, dvě vodnice, potoky zelené, creature of the night na plech, lidi, které jsem tak dlouho neviděla, rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas - Bavořri? (simple girls pochopí, že), někteří zhrzelí, opuštění, zoufalí a pohoršení, jiní OBSCÉNNÍ, zlíbaní a pokousaní, všichni strašně opilí.

...PROTOŽE NÁŠ MATURÁK je jen jednou.V objetí medvěda zatlačím slzu, asi přece jenom konce nemám tak ráda, jak by se mohlo zdát. Zvlášť v trochu použitém stavu jsou navíc najednou všichni tak nějak milejší.

Když se přehoupne druhá hodina noční, milost přeroste v přítulnost, slečna G. se ke mě přitiskne a se slovy: "Zuzanko, ty si moje!" se kolem mě začne obtáčet, prchám za chlapákem P.. P. mě totiž ochrání. Vždycky.
A pak už se nebráním. Znáte to. Jagermeister - Proč ne?
Nebo že by za to mohl Diskoškovej rock?
PS: nebudu lepší, tyhle kalby mě prostě baví. Promiň, mami.
muhehe.

omluvte prosím zhoršenou kvalitu fotozáznamu. to víte.

Když se rodí epos

Včera jsem přilepila poslední peříčko na křídlo bájného ptáka a vyskočila dva metry vysoko. Ráno jsem se probudila celá zalepená a polámaná.
Pokud si dobře vzpomínám, svítilo ostré jarní slunce, což mi mohlo být jedno, když jsem celý den strávila ve tmě, která znamená svět. Byla mi zima, bolely mě všechny buňky a když jsem hledala východ z jeviště, málem se mi při zakopnutí o kabel podařilo pokácet pár cedrů. Porodní proces divadelní hry vážně není žádná sranda, stačí se dívat.
Přišla jsem na pár zásadních poznatků.
Že Gilgameš byl bezcharakterní egoistická svině.
A že toho škorpióna bych si fakt i zahrála. ("Na dvanáct dvouhodin táhne se tam cesta... Je to cesta mrazu a vedra. Ke konci nedojdeš! V půli zahyneš!!!")

Kill me, hit me..whatever you want

až zase:

*budu NAOKO odmítat pozvání na pití
*budu chtít někdy s někým tancovat majíc na nohou podpatky
*budu držet růži mezi zuby a při otočce s pohledem osudově opilé ženy nejdřív poletím, budu mávat křídly ve snaze zachytit se pevného bodu a nakonec skončím na zadku
*budu plácat po zádech, tvářích a ... někoho, koho skoro neznám
*budu lít zelenou do kelímku na colu
**maturáky přátel mám pro letošní rok zdárně za sebou. trochu mě bolí hlava, ale bylo to fajn
***teď je řada na nás. comming soon

Divná

Chvíli bez emocí, prázdná, koukající do prázdna. Tečou mi slzy. Je toho na mě zase nějak moc. Ale to se těžko vysvětluje a chápe ještě hůř.
Před nemocnicí jsem dočetla Jatka č. 5.
Podepírám si hlavu zlatými prsty.
V příští minutě poslouchám Bruna Ferrariho ("ty bys nechtěla mít dítě se psem?") a říkám si, že mi včera ten Budvar fakt chutnal.

Slunce svítí, bude hezky...

Až se jednou potkáme na ulici mezi domy
Možná že se poznáme tahám s sebou svoje viny
Až se jednou potkáme v kavárně mezi stoly
na chvíli sedneme máme spolu rozhovory

O žití o pití o hladu
Já nerozvážný
Marnosti víře zázraku
Já nerozvážný
O žití o pití o hladu
Já nerozvážný
Marnosti víře zázraku
Já nerozvážný
nerozvážný
anděli

Ještě jednou si přetáhnu peřinu přes hlavu, zaklapnu knížku a ponořím se do světa ve své vlastní hlavě. Otevřu oči, kolem mě je růžová tma, která dokonale splňuje mojí představu lidských útrob. Přemýšlím o svých vinách, o budoucnosti a obrazech, na jejichž přenos do reality nemám energii ani náladu. Jo, byla jsem vždycky egoistická. Your joy is my low. A platí to i naopak.