Lehký ježek, DVA a koule na noze

Poslední dva tejdny si připadám DIVNĚ. Jako na kolotoči. Na Lochnesce.
Chvíli je mi dobře, chvíli se mi zvedá žaludek a točí hlava, chvíli chci vystoupit, většinou zrovna když se trefím míčem do sítě a vyhraju další jízdu.

Vaše hlava je plná. Promazat, prosím!

Vzpomínky sahají nejdřív ke koncertu DVA, OTK a Květů. Kouřím a pozoruju lidi. Je mi dobře, je mi špatně.

Květy. Je mi krásně, ale smutno.
Když pustíš gramofon a necháš ho docela tichý
A přiložíš své tělo vedle mého, uslyšíš…
Že v dálce uprostřed lesů vyhrává kapela
ti kteří slaví mají stoly plné jídel
ženy a muži spolu tančí
a chmýří snáší se do vlasů
jenom mi olízni ucho,
jako že živý jelen ke mně přišel!

OTK. Je mi zlobivě.
Někde v hloubi svýho mozku
slyšíš: "Voskuj, voskuj!"
..ale za chvíli už mi hlavou prorůstaj kořeny. To se stává.

DVA. Je mi dětsky. Je mi jemně. Je mi nádherně.
Když radostí skáču
Roztočím si káču
A už se točí
Raz Dva Jupí Hou!
Myš i kočka jsou na stole
Pes tancuje v jednom kole
Trsne si i Rambo
Tři Čtyři Hop Hej!
Čardáš, Tanec, Lidi Hajdy!


O tejden pozdějc mi čtyři bankomaty za sebou odmítnou vydat prachy. Odjedu do Ji.hlavy, ubytuju se v tělocvičně a je mi krásně. Sedím v kině a jen tak si přemýšlím. Na nic nepřicházím, piju hnusný pivo a lepí se na mě divný lidi. A co. Povídám si s nima, poslouchám cizí hlasy, Lesní zvěř a Puding paní Elvisovej. V noci se ke mýmu spacáku přivalí a přivine člověk s pivním dechem považující mě za svojí holku.
Druhej den se vzbudím ve dvě odpoledne, najím se a podívám se na film ze série Fascinace a dokument o 11. září. Dám si zázvorovej čaj a jdu po bílý čáře. V klubu Trane potkám Sváču a poslechnu Veenu (Čau, co tady děláš? Já tu fotim, co TY tu děláš? Já tu hraju, voe.). Zažiju uragán Banany s prstem na spoušti, kterej sundám až ve chvíli, kdy si Vladivojna klekne přede mě a začne mi rozvazovat boty. Pane Bože, ještěže nejsem chlap. Ono asi neni tak těžký se zakoukat do takhle sexy ženský, i když je to jenom performance.
Třetí den vstávám v sedm na vlak, abych měla víc času v Brně (ironickej podtext, cha). Hned před kinem Sokol slyším, že za mno někdo běží. Přidávám, volá na mě. "Počkaj, pametám si ťa, dievča fotografka!" Konečně proč ne. Bere mi tašku a jdeme na nádraží. Říká mi o svým životě. Všechno, co se dá stihnout za hodinu. Ptám se, proč, a on odpovídá, že už se nikdy neuvidíme. Je to tak jednoduchý.
Odjíždím a na dlani mi taje zmrzlej šípek. Další návrat do reality, kterej bolí.

O další tejden pozdějc sedíme na balkóně, pijeme víno, kouříme a mluvíme jeden přes druhýho. Vracím se se všim všudy ke kolouškům a jsem ráda. Strašně moc.

kráááásnééé je žíííít (?)

aneb zPÓZA baru II.
Včera bylo v HaDi příjemně. Herci si brali do šaten (a na jeviště) dost piva, všichni se usmívali a pili kofolu. Jedna slečna si dala Havanu a pak se mě přišla zeptat, jestli jsem jí omylem nedala slivovici, protože si "to" představovala jinak. Čuchla jsem k panáku, zved se mi žaludek a bezpečně tak určil, že jsem se nespletla.
Vyleštila jsem sklenice zaťapkaný z vernisáže a šla se podívat na Havlovo hru Horský hotel. Navzdory pochvalný recenzi na webu jsem měla hodně smíšený pocity. K dobru byl důraz na vzrůstající prázdnotu a zbytečnost jednotlivých dialogů, herci, co potkávám, navlečený do asexuálních oblečků, maloměšťáckej feeling zahrádky před hotelem a snad i vtíravá ústřední písnička božskýho Káji.
I když chápu záměr vzrůstající patetičnosti končící v mrtvolným blátě otřepanejch výroků a prolnutí až slití jednotlivejch postav, nedá se říct, že bych odcházela z divadla nějak výrazně obohacená (což se mi naštěstí obvykle stává). Škoda. Na druhou stranu si říkám, že mám aspon na dějiny divadla Havla z krku. Asi jsem málo intelektuální nebo co.

"...Tato komedie patří k nejméně hraným autorovým dílům. Její postavy mnohem spíš než životní typy představují neurčité jednotlivce identifikovatelné jen jmény, tudíž osoby vzájemně zaměnitelné. I jejich vzpomínky jsou pouhými umělými projekcemi, které se kdykoliv dají popřít, kdykoli obnovit a kdykoli přenést na někoho jiného. Děj po klamavém předstírání žánrových výjevů vrcholí v přenosu slovních stereotypů z postavy na postavu. Rovněž objekty naznačované mocenské diskriminace se mění, ale i útlak si předávají jako štafetu. Ve vedení horského hotelu coby dějišti se bez jakékoli logiky střídají banální recitátoři tuctových a bezcenných pravd, kteří sami sobě nevěří a jsou ochotni kdykoli sami sebe zapřít nebo zgruntu proměnit. Horský hotel je jakási čekárna, odkud jsou hosté postupně přemísťováni kamsi jinam poté, co neodvratně končí jejich existence. Vědí, že konec se blíží. Je to havlovská čekárna na zánik, kde se doslova tančí varianta středověkého tance smrti a lidé začínají "nebýt" už zaživa. Horský hotel svádí jednak k interpretaci textu jako filozofického eseje, jednak k oživování realisticky pojatým jednáním nehrdinských hrdinů.

Provedení v Café Šimako vzalo inscenaci za jiný konec - a pochodilo dobře. Princip čteného divadla zdůraznil lyrická východiska Havlovy hry, dovolil ostrou střídu jednotlivých replik a přivedl k maximální platnosti a účinnosti komicky záměnný mechanismus. Zásluhou výborného Miloslava Maršálka v úloze vypravěče a průvodce hrou se v závěru podařilo spojit jednotlivé repliky v absurdně lyrický proud, který spíš než divadelní dialogy připomínal báseň založenou na tom, že si mluvčí na principu náhody nebo na matematickém principu variace a permutace předávají z úst do úst opakované výroky, jejichž nečekaná sřetězení občas kouzelně skládají groteskní významy existenciálního dosahu. Obecenstvo, kterému stavba a smysl Havlova textu v souhlase s autorovým záměrem docházely teprve postupně, odměnilo finále bouřlivým smíchem a celé představení zasloužilým potleskem."

(UHDE, M. Tři inscenace HaDivadla. In Divadelní noviny 11/2008, 27. 5. 2008.)

O

V koupelně se už zase suší ořechy, poslouchám St. Germain, jím červený jablka, nosím pletenou čepici a poskakuju ve žlutým listí. Jsem ráda, že jsem doma. Vlastně jsem teď obecně ráda, že jsem. I když to je asi jenom přechodnej stav.

Je mi dobře..

..je mi špatně.

Chtěla jsem šetřit prachy i játra. Mozek, plíce, ledviny, žaludek a taky průdušnice. Boží mlýny alkoholu ale melou jistě. Vlastně to začalo už na Křižanově.
Vítejte v mlýnku, drazí uměnovědci! Ale no tak, ovládejte se. Tahle škola není jenom o chlastu. Apropos.. došlo pivo!
Tři dny non-stop delíria mě poučily o tom, že moje tělo (už) není tak tolerantní, jak jsem si myslela. Chvíli jsem místo piva pila Kofolu, ale pak mě na cestě do čajovny (!!) složila věta "dal by som si pivo." Jako by všichni nevěděli, že když začnu, špatně přestávám. Ve dvě už se mi na schodech z Vačice motaly nožičky.
Včera po práci Art a Fléda, setkávání, víno, sklo, zpěv, muži a ženy. Vážný rozhovory u prázdný sklenice. Návrat v půl čtvrtý, kdy mě T. zachránila před stále nechutnějc se přivinujícím chlápkem s igelitkou oplakávajícím krabičku z hulením, kterou dostal od kamaráda, co skočil z okna a zabil se.
Jedu si domů dát detox. Aspoň jeden večer.

".."

zdálo se jí, že tam ve tmě za kopcem je konec světa.
proto byla smutná.