s bilancováním..

..to máte jako se sexem. Všichni to dělají, chtějí dělat nebo o tom aspoň mluví. Zvlášť když se datum přiblíží poslednímu prosincovému dni, všichni bilancují a tvoří hitparády, stupnice, statistická pojednání a žebříčky hlava nehlava. Co na tom, že změna datumu je to poslední, co může cokoliv změnit. Přidám se.

Hudebně..
Jsem se už na patřičných místech vyjádřila, takže se teď trochu vykradu, zasměju a vypláču.

Domácí objevy:
...
Please the Trees
Protože vrací do hry city schovávající se za velkými gesty a zbytečnými frázemi, slzami smývají nánosy městské špíny a letmým dotekem probouzí nostalgickou stránku posluchačovy duše. Nechtějí se líbit, potřebují se vyjádřit.
...
Sporto
Protože si na nic nehrají a nemají problém s nasamplováním pornovzdechů do písniček pro romantické dívčí dušičky. Co na tom, ze neumí moc dobře anglicky. Jsme přece lidi.
...
Midi Lidi
Protože jsou tak krásně dětsky naivní a přitom tak rafinovaní. A taky proto, že tohle léto bylo nejhezčí, co jsem zažila. Vážně.

Koncerty:
...
Midi Lidi + Warren Suicide (25. 8., Karlovy Vary, v rámci festivalu Fresh Film Fest)
Dvojkoncert na rozlučkové party Fresh Film Festu. Midi Lidi se svými dětsky jednoduchými barevnými projekcemi rozzáří jiskřičky v očích. Je toho hodně co říct. A Midi Lidi mají co říct. Mluví geniálně hravým jazykem – a jejich hru si užívá i ta poslední mozková buňka.
V zákulisí se míjí s Warren Suicide. Smrt přece patří k životu. Ale že to přijde tak rychle, by sotva někdo čekal. Antikrist tančí s andělsky vyhlížející dámou Cherie, naivně proužkovaný svět se ztrácí pod koly vlaku. Konečná stanice: Berlín. Po pódiu teče krev a padají hlavy.
Midi Lidi a Warren Suicide. Dokonale černobílý koncert.
...
Placebo (5. 6., Brno - hala Vodova)
...Aneb rozlučka se Stevem, která proběhla v době, kdy se ještě o loučení nemluvilo nahlas. Brno, hala Vodova. Tuny makeupu, černých linek, očních stínů a řasenky, uhrančivý Stefan Olsdal, ďábelsky přesný Steve Hewitt a sexuální Bůh Molko, který od časů bělejšího makeupu a černějších kruhů pod očima přibral do arzenálu svých trendy doplňků syna Codyho. Brian se za tu dobu nestal tatíkem přetékajícím přes gauč obýváku - to jen tak mimochodem. Hudební stránka věci vcucne mozek i na deskách. Ale naživo jsou Placebo zážitek číslo jedna. Zatraceně sexy zážitek.
...
Lakmé, Akimbo a Elektročas (11. 11. Brno - Yacht)
Došla jsem ke zjištění, že HC má něco do sebe. Bolí. Řeže. Řve. Na nic si nehraje. Život není peříčko.

Alba:
...
Radiohead - In Rainbows
Všechno, co je pro mě důležité, už bylo řečeno. Nic se nezměnilo.
...
CocoRosie – The Adventures Of Ghosthorse & Stillborn
Nová deska CocoRosie je krokem vpřed. Z dětství do dospělosti, z pískoviště do ulic města. Dotyk dětského střevíčku s tvrdou dlažbou je poznamenán nárazy reality, naivní sny se potápějí do bahna okolního světa, zvuky starých mechanických hraček dávno nahradila elektronika a do lyricky podbarvených hlasů sester Cassadiových se tu a tam přimíchává rapový akcent. Romantická představa lásky se tříští do ostrých střepů, které řežou hluboko v hrudníku. Skrz slzy ale stále prosvítají světýlka, která poletovala kolem CocoRosie už v době, kdy v plechové vaně natáčely debutové album La Maison de mon Rêve.
...
PJ Harvey – White Chalk
Na desce White Chalk PJ Harvey odhazuje šaty potrhané ostrými černě nalakovanými nehty Rock´n´rollu a neúprosně surového lidského hlasu, obléká andělské roucho a na klapkách piana se přenáší do vyšších sfér. Její minulost zůstává dole v blátě, křičí a vhání do očí slzy. Aktuální tvář PJ Harvey je spíš dětsky něžná než neodolatelně vyzývavá. Je vílou, která pohladí po tváři a vykouzlí první paprsky slunce. Má krásnou a panensky čistou tvář, snad proto není problém ji platonicky milovat – stačí si zvyknout na její něžné rysy.
...
The White Stripes – Icky Thumb
The White Stripes se po dvou letech vrací s novou deskou. Struny Jackovy kytary jsou zatraceně ostré, v béčkových hororech by mohly zabíjet ve velkém. Nedusí, neškrtí, pracují čistě a rychle. The White Stripes si rádi hrají – dřív než vás odstřelí, ohlásí nadcházející bitvu tóny dud a zrovna ve chvíli, když zahlédnete za kopcem armádu v kiltech, protrhnou vaše ušní bubínky přesně mířené údery bicích. Nakonec vaší mrtvolu pohodí někde na kraji města, rozdají si to na zadním sedadle a odjedou někam hodně daleko.

Filmově...
Mě tenhle rok nic nového nijak zvlášť nenadchlo. Snad až na sérii Grindhouse. Nebo si nevzpomínám, což v praxi znamená totéž. Mé pseudointelektuální já ale potěšily dva filmové zážitky - Fresh Film Fest a Ji.hlava. A taky hora filmů z let minulých. To všechno samozřejmě i s úroky.

Fotograficky...
Mi prospěla změna prostředí. A hlavně kouzlo okamžiku.

Jinak...
Změnila jsem se. Třikrát jsem balila své věci do krabic a opouštěla zajeté koleje. Poprvé to bolelo. O to víc jsem pak cítila, co znamená být šťastná. Mít to v sobě. Smát se na cizí lidi a nezajímat se o to, co si o mě kdo myslí. Přišla jsem na to, že pocity štěstí nejsou závislé na vnějších okolnostech tak moc, jak by se mohlo zdát. Když nic moc nemáte a stěhujete se během jednoho dne z místa, kterému jste skoro dvacet let říkali domov, hrabete se ze sraček a pořád máte někde vevnitř takový zvláštní pocit světla a tepla, to je ono - tyhle pocity. Řekla bych.
Ale být na to všechno sama bych asi nezvládla. Díky, m.

Studijně. To asi nemusím rozvádět. Mám maturitu a zkoušky na krku. Možná že za měsíc přijde čas zúčtování a následná tvorba nové kolonky - průser roku.

V duhách

..je zima a hlava je pořád plná slz a nadějí Thoma Yorka. Nic novýho - jenom zašlo slunce a všechno je ještě padesátkrát silnější.
Na světě jsme každej sám za sebe. Ten zbytek je bonus. Něco jako když si koupíš cigarety a vyhraješ Audi. A pak se v tom nádherným červeným Audi zabiješ.

In Rainbows..

Málokdy dokážu celý den poslouchat jednu desku.
Síla In Rainbows od Radiohead se pohybuje na hranici únosnosti.
Je krásná. Je nebezpečná. Nebojí se zamilovat, i když dopředu ví, že to bude bolet.
Sedím přes dvanáct hodin na jednom místě, mám zavřené oči a přemýšlím, proč se mi tak často jako prototyp ideálního prostředí vytvoří v hlavě noční město. Asi proto, že když je tma, neschováváme se, ať to zní jakkoliv divně. Jsme noční zvířata, co jednají rychle, bez přetvářky a výsledky vidí až ráno očima cizích lidí.
Možná že tyhle noční světy ožívají na In Rainbows se vší krutostí ranního světla, které se vkrádá do zbytků lásky nesměle vykukujích z rozházeného oblečení. Tohle je ta hořkosladká esence života.
Poletuje kousek nad zemí, je lehounká a čistá. Stačí natáhnout ruku a změní se v závaží táhnoucí pod zem poslední zbytky naděje.

"Byl to jeden z těch dnů, kdy každou chvilku začne sněžit a vzduch je jak nabitej elektřinou, skoro ji slyšíš. Znáš to… A tenhle sáček tam přede mnou tancoval. Jako malý dítě, co si chce hrát. 15 minut. Ten den sem si uvědomil, že existuje skrytej svět. A v něm neuvěřitelně laskavá síla, která chce, abych pochopil, že není žádnej důvod se bát, nikdy.Vím, že z videa to necítíš, ale aspoň se to připomene. Musím si to pamatovat. Na světě je tak moc krásy, že cítím, že už to neunesu. A moje srdce prostě pukne…"

Tečou mi slzy. Konečně.