Je tu nový rok, jehož příchodem se naprosto nic nezměnilo. Všude se toho plno namluví a já samozřejmě půjdu s davem. Pokud čekáte popisy delírií v dychtících mužných náručích, můžete tohle okno rovnou zavřít. Na Silvestra jsem totiž (narozdíl..) nepožila ani kapku alkoholu. Pokud tedy nepočítáte zanedbatelné množství obsažené v cukroví a Bromhexinu.
O Vánocích jsem si totiž částečně nedostatkem spánku a částečně vytrvalým pobytem v zakouřeném prostředí přidala k dávivému kašli horečku, která už se mě zuby nehty drží týden. Moje kolegyně z recitačního dua toho času bojovala s hnisavou angínou, tudíž jsme vzdaly jakékoli snahy o kulturní život poslední prosincové noci a se slovy: "Tak co podniknem, draku?" uspořádaly malý ds abstinentní leč velmi monotématický večírek značně ovlivněný poslechem jistého audiozáznamu, který se zaznamenává stále hlouběji do našich hlav.
Nyní bych se ráda vyjádřila k objevu nové levné halucinogenní látky, která bohužel kromě záchvatů euforicky-hysterických záchvatů smíchu skýtá též řadu nežádoucích účinků. Tou látkou je překvapivě (?) silvestrovský televizní program. Růžové myšky a sloni nejsou nic nového, ale už jste někdy viděli mluvící morčata?
Zkuste ještě přepínat a ručím vám za to, že do dvou hodin se budete válet po zemi a cukat se. Úplně zadarmo.
Jako my. Užívaly jsme si to, protože nám nic jiného nezbývalo, a vysílání prokládaly diskuzemi, kterých je sotva schopný i nadržený důchodce po deseti pivech. Nejsem si jistá, jestli je potřeba ještě něco dodávat. Spíš ne.
A co vy? Je vám špatně, co, vy bejci?
Když mi Jodie poprvé ukazovala obrázky Barrandovských teras, přišlo mi to všechno jako ve snu. Byla to vzpomínka na časy dávno minulé, které se na starých fotkách tvářily tak živě, jako bychom je někdy měli možnost zažít. Davy prvorepublikových paniček chytajících bronz se rozplynuly, aniž by si stačily vyměnit nejnovější drby. Na jejich oblíbených místech teď bezdomovci pálí odpadky.
