Bydlíme, part III.

Potřetí za tenhle rok skládáme kousky životů do krabic. Den nato opouštím miniaturní prostor koleje, klíče nechávám na stole a zabouchávám dveře.
Odjíždím vlakem domů a těším se, jak bude náš (náš?) byt vonět až se v pondělí vrátím do Brna.

Už je to tady...

...ZASE!
"Věříme zajisté, že jsi něco, nad co nic většího nelze myslet.
...
Není ovšem možné, aby to, nad co nic většího nelze myslet (id, quo maius nihil cogitari potest), bylo pouze v nahlédnutí. Je-li to totiž pouze v nahlédnutí (in intellectu), lze myslet, že je to také věc sama, což je více. Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího. To však jistě není možné. Existuje tedy beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze myslet, a to jak v nahlédnutí, tak jako věc sama." (Proslogion II)
Už jsem se nemohla dočkat. A to jsem ve čtvťáku myslela, že TO CHÁPU.

Bestiář..

Viděla jsem. Stačilo mi."Bestiář je příběhem mladé ženy Karolíny, jejíž život pronikavým způsobem změní vztah se záhadným a neuchopitelným mužem Alexem. Je to vztah plný nejistoty a podivínských nejasností, vztah, který vyčerpává. Karolína se rozhodne vymanit se ze své citové závislosti a naučit se na jiných mužích, jak přestat být submisivní.. Chce být tím, kdo udává tempo, chce změnu rolí. Bude se chovat tak, aby měla věci pod kontrolou, bude nezávislá, bude víc brát než dávat! Záhy se ale ukáže, že toto není cesta. Jediný způsob, jak být nezávislý, je být sám sebou a nemít potřebu to nikomu "natřít"! Kdo by si myslel, že Bestiář je o bestii, tak mu film ukáže, že to tak není. Film není pojímán se zacílením na ženské publikum, je to příběh, který chce oslovit diváky napříč diváckým spektrem, nezávisle na pohlaví na věku."

..už anotace mě měla upozornit, abych dala ruce pryč. Ale F. A. Brabec za kamerou mi vkládal do hlavy nové naděje, které zemřely s první výměnou pohledů mezi "nezávislým" makléřem Alexem a redakční puťkou Karolínou. Ne že by se mi občas nepodobala, ale Paroubkovi vztah asi nerozvrátím. Asi proto, že nedělám v Bazaaru. Nehledě na to, že i se svojí mírou (nejen vztahové) schizofrenie mám pořád ještě co dělat.

..co abych Tě, drahá..

..oběsil?

***

Vraťme se o týden zpět. Probouzím se, mám sucho v puse a vzpomínám si, že jsem včera po koncertu Akimba chtěla jít spát na kolej. A ráno do školy na přednášku o prvních mnišských řádech, která skončila ve chvíli, kdy jsem se převalila na bok a přetáhla si květovanou peřinu přes hlavu. Teď už nikam nespěchám.
Týden plyne rychlým tempem, podáváme si ruce s realitními makléři a odvoláváme nabídky, které nejsou reálné. Mám hlavu v mracích, mokré nohy a těším se na čtvrtek.

***

Střih. Vystupuji z tramvaje uprostřed pochybné čtvrtě a marně hledám kulturní dům Musilka. Zachraňuje mě večerka a starší pán s igelitovou taškou rozpomínající se na zlatý věk tancovaček. Rozrážím dveře do sálu, objímám se s T., fotím. Fotím. Fotím a odcházím na bar. Líbám se, ale neztrácím kontrolu. Líbám se s T. a objednávám další pití. Pak v nezvykle brzkou hodinu T., K. a já odcházíme spát. Házíme po sobě sněhové koule, hledáme koleje, ptáme se nočního chodce a já pomalu začínám cítit v žilách sílu nazelenalého alkoholu. Trochu klopýtám, s dětskou radostí se kloužu po udusaném sněhu. A to je chyba. Koleno.

Díky všem, co mi pomohli nahradit druhou nohu. (Díky T. a K. za odtah, mikrobusu skupiny na U. za přiblížení, M. a Ž. za oběd a (nejen fyzickou) podpěru/oporu, osádce auta s L. za volantem za odvoz na západ, a m. za zbytek.)***

Od té doby ležím v posteli a do uší střídavě pouštím údery Lvmen a řev Lakmé. Násilí, řev, surovost, krev. Pak proklikám všechny křížky, co na mě koukají z horních rohů monitoru a přesedlám na strategickou hru. Je to pořád ještě v normálu?

A nová láska má jméno..

..Bollywood. je to vážné.
..pozdrav od Mirčátka..
http://www.youtube.com/watch?v=ujarO05DQfw

Z vlaku.

Šest hodin ve vlaku. Povalujeme se na chodbičce a pak se ve třech natlačíme na záchod, kde se zavřeným oknem kouříme vanilkový tabák. Když simultálně překládám Shortbus se sluchátky na uších, zatímco se paní s taškami snaží překročit naše těla, přidržím mezi stehny Buška z Velhartic, smočím rty vyschlé ze včerejšího večera a napadá mě, že to se mnou jde z kopce. A taky, že tam dole, kde moje oko tuší pokračování toho kopce, se mi ku*evsky líbí.

Shrnutí, spadnutí, sfouknutí, shlédnutí, vzlétnutí

Když se budu snažit napsat něco o minulém týdnu, ztratím se. Je toho tolik, že to tvoří obrovskou spirálu, která vtahuje můj mozek a mele ho jako v mlínku na maso. Jsem zmatená, roztěkaná, nejistá. Nebo spíš jistější, než bych chtěla?

Minulou sobotu jsem sbalila kufry a odjela do Ji.hlavy na festival dokumentárních filmů. Večer koncert The Mood a Please the Trees. V noci slovenští spolubydlící ukořistili víko od kanálu, což se samozřejmě muselo oslavit. Nic proti, ale to bongo mohli nechat ležet. Poprvé za svojí kolejní kariéru jsem spala s hlavou pod polštářem a dopoledne klimbala (!) na jednom z nejúžasnějších filmů, co jsem za poslední dobu viděla. Sao Paulo, Symfonie metropole (1929).

V neděli večer Listování v HaDivadle. Petra Dvořáková: Proměněné sny. Rozhovory s religionistickým nádechem. Nebo spíš teologickým? Co je objektivita? Je?
Nedají mi pokoj.

V pondělí jsme s Ž. byly v Domě designu na přehlídce filmů a prací Ateliéru grafického designu FaVU. Až budu velká, chci mít talent jako oni. Zatím se jenom koukám.

V úterý tradiční návštěva hospody vykoupená dvoudenním učebním plánem, který mi o den později vynesl 34 bodů ze sta - takže málo. Asi jsem se měla tu Bibli vážně naučit nazpaměť.

Ve středu MeziPatra. Konkrétně filmy ..A bude hůř (silná atmosféra, kterou jsem u postkomunstických filmů s antikomunistckou myšlenkou snad ještě nezažila) a blok Krátkých filmů pro melancholiky. Co se týká těchto sedmi filmů, asi jsem trochu přestřelila - za ukroucený krk stály tak dva - což jim, vzhledem k tomu, jak je homosexualita VÝHODNÝM a NOSNÝM tématem, moc nepřidává.

Ve čtvrtek jsem se vyspala do růžova a pak poprvé v životě ve větším měřítku překonala odpor a strach z druhé strany objektivu.

(photo by [Chiki]-dík)

Večer jsem šla na Flédu na Pohřební kapelu a Boban i Marko Markovič Orkestar. Tak trochu sama, nejsou peníze. Ale já tam chtěla. Byl to nádherný večer. Potkala jsem lidi s jisrkou v oku a úsměvem na rtech a i neplánovaná procházka přes polovinu nočního Brna byla korunovaná sympatickým rozhovorem.
Tož já valim, děcka.