Brno poetické

http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/10178281363-brno-poeticke/30829535030.html

Brno poetické, Brno vonící po kávě, Brno se zatočenou hlavou, Brno společenské, Brno studentské.
Mít dvě doma má tu výhodu, že se do obou domovů vracíte rádi. Máte dva paralelní životy a s napětím čekáte na chvíli, kdy se spojí a vy přestanete být schizofrenní. Jak mě znají v Brně, jak mě znají v Budějovicích, jak mě znají v Kamenném Újezdu? A kdo vlastně jsem? Jaktože se jako relativně stabilní člověk dokážu podvolovat prostředí, v němž zrovna žiju, natolik, že se jím nechám měnit?
Jsem člověk, který nemůže být bez lidí kolem něj. Bez přátel. (a jako že přítel a kamarád je rozdíl). V současné době jsem opět platonicky zamilovaná do vůně kávy a pozorování tenkého pramínku tmavé tekutiny stékajícího z pressovače po stěně horkýho hrnečku. Jsem ráda, že můžu konečně dělat věci pořádně.
Ale co dál?

V Brně žiju tady a teď, v přítomnosti okamžiku. Před barvami tohodle města se občas schovávám do ulity, do níž smí nahlédnout jen pár lidí. Na jihu Čech jsem oproti tomu úplně nahá, propadám snění o věcech, co byly, mohly být, jsou, budou nebo nebudou.
V RODNÉM doma mám čas přemýšlet, což občas vede ke zvláštním stavům mysli, které dokážu v Brně vyvolat jen několikadenní izolací v útrobách bytečku na Antonínské.
V Brně jsem totiž občas nucená uvažovat pragmaticky, ale stejně to nedělám, zatímco v rámci vesnické letargie mě nikdo k ničemu nenutí. Všechno je tam pomalejší a jediná starost/radost je dojet do města pro jídlo, nakrmit kočky, uvařit oběd a hlavně být s lidma, co jsou pro mě důležití a v Brně v rámci množiny přátel a mentální rodiny kolem mě chybí.

V současné době žiju ráda oba svoje životy. Až si budu muset vybrat, bude to bolet. Nakonec si stejně vezmu rentiéra, byt v Brně prodám, koupím si statek na venkově a umřu nudou.

Jdu si koupit nový boty a napsat formální analýzu díla. Nerada dělám věci, co mě nebaví. Dnešek asi nebude stát za moc. Cha.

Odlíčí se, smyla si oči, rozmazala je po tváři.

Krvácí.

Smyslový prožitky. Emoce. Hrubý reliéfy, hlína o kterou se dá pořezat. Struktura, která může zabít. Tmavej nábytek.
Smysl života? Jak tě poznám, máš nějaký zvláštní znamení?
Marnost?
Možná.

Nikdy nestudujte Františka Bílka, když vám v pozadí hrajou WWW.

Na Stanici

(Upozorňuju, že následující post obsahuje prvky vulgární slovenštiny, který jsme pochytili po cestě.)
Do Žiliny, kde jsem měla v pátek moderovat projekci industu, se mi původně vůbec nechtělo. Zakoupila jsem litr vína a se slovy, že střízlivý nás nedostanou, se vydala na nádraží. K množnýmu číslu - kdyby se mnou nejel Ivanuu, nejspíš bych měla snahu se z celý záležitosti vykroutit nějakou ubohou výmluvou. Cesta tam proběhla v duchu rozebírání česko-slovenskejch vztahů -ať už jsou jakýkoliv- a taky v duchu oblíbený hry "zapij kříž". Zhruba při padesátý větě obsahující slova "jebať" či "píča" nebo jejich odvozeniny nám skrze podrážděné pohledy nadávajícího spolusedícího I. došlo, že jsme zřejmě jediný Češi v autobuse. Prepáč, úško, prepáč.

V Žilině jsme se octli hladoví, disponující malým množstvím peněz a celkově zdrcení, ubozí a opuštění. Úsměv přinesl až neon "Černá Hora" zářící na zdi cíle naší cesty, jeden ze členů Stanice jménem Maťo, následné ubytování na kolejích a naznačení, že dnešní noc bude dlouhá.

Projekce byla odměněna shovívavým potleskem čtyř diváků a lichotkama připitýho obdivovatele mojí krajkový spodničky a zelenejch punčocháčů. (Ach, ta tvoja čeština je taká .. sexy!) Šplhání na vrchol alkoholního kopce se neslo v podobným duchu občas doplněným analýzama politickejch situací obou zemí a výkřikama typu: "Ty voe, ti musim něco říct! Bydlim v nádražce, vole!" "Čo ti jebe?"
Ach, jak blaze nám bylo ten večer s našimi východními sousedy! Och, jak bolestné bylo ráno a jak neposedný byl v noci klíč a zámek od pokoje! Achjaj.
V sobotu bylo nádherně a nás bolely hlavy. Došli jsme na Stanici, dali si kafe a tvářili se zoceleně. Za peníze z cestovnýho jsme se přejedli a zbytek dne strávili poflakovánim a scénickým čtením Madragory od Machiavelliho.
Amen. Jebem já ti tvojho Boha vyjebaného.

Otvírá oči, ale všechno je jiné

"Co vidíš v tom, co ukazuješ, a já nevidím? Nevím, možná naději... Přestat soudit, zvítězit nad smutkem, jinak to nikdy nepřestane. Odejít a zůstat. Nemůžeme vidět nic jiného než to, co opouštíme."(M. Kaňková, Dok.revue.4, 27/10/08)
Zmrzlej šípek z Jihlavy mi prorost do ruky, pomalu se ve mě rozpouští. Ze začátku byl nasládlej, jak přešel mrazem, ale pak pustil do tkáně takový ty malý trny, co si jich ani nevšimnete, když se ohnete pro větvičku a okouzleně si jí prohlížíte. I ty trny se dají vstřebat, když si je nesnažíte vyndat a nerýpete do rány. Koneckonců, nikdy není tak hluboká, jako když se otevře poprvý.