Když se rodí epos

Včera jsem přilepila poslední peříčko na křídlo bájného ptáka a vyskočila dva metry vysoko. Ráno jsem se probudila celá zalepená a polámaná.
Pokud si dobře vzpomínám, svítilo ostré jarní slunce, což mi mohlo být jedno, když jsem celý den strávila ve tmě, která znamená svět. Byla mi zima, bolely mě všechny buňky a když jsem hledala východ z jeviště, málem se mi při zakopnutí o kabel podařilo pokácet pár cedrů. Porodní proces divadelní hry vážně není žádná sranda, stačí se dívat.
Přišla jsem na pár zásadních poznatků.
Že Gilgameš byl bezcharakterní egoistická svině.
A že toho škorpióna bych si fakt i zahrála. ("Na dvanáct dvouhodin táhne se tam cesta... Je to cesta mrazu a vedra. Ke konci nedojdeš! V půli zahyneš!!!")