Till death do they party

Jedna věc mi v Brně chybí. Pořádnej jihočeskej punk (Pudem do Kaufu, vole?).. bizardní (filmový) večery.
Vybaví se mi moje poslední narozeniny:
Zuzko, říkali jsme si, že jako poslední z nás nemáš ještě nic ze sexshopu. Spodní prádlo, šlehačka, cukrovej meloun.
(..Mladost, radost a poslední měsíce středoškolský naivity.)

Vrací se mi to vždycky, když stojim před Literkou.
"Hej, chlape, máš oheň?"
"Nejsem chlap."
"Sorry. A ten oheň máš?"
"Jo."
"Dík. A nechceš mobil za dvě padesát?"

Změna: O něco zničenější játra a plíce; svoboda pohybu vykoupená nesvobodou konzumace alkoholu.
Miluju samostatnost a nesnášim zodpovědnost.

Jedu do Tesca, Griotka Božkov, jasná volba. "A osmnáct bylo?", napadne mě. Vybavím si P, K a sebe, jak ve večerce na sídlišti Máj nakupujeme spolu s rumem mouku, cukr a kypřící prášek.
Píp
Píp
Píp.."A osmnáct bylo?"
"Á, do prdele! (potichu) My to máme na bábovku. Domu."
"Tak tu můžete dělat i bez rumu."
Taška plná mouky a cukru, metla mladstvých pankáčů.
Teď už jsme velký. Projevuje se to tak, že se nahrnem k J, bavíme se o zkouškách, máme blbý kecy a delíria ostatních na videokazetě. Pak se rozvalíme na gauč a koukáme se na Party Monster. Culkin se moc nezměnil, zase sám doma, teď jenom s o něco užšíma zorničkama. I am here, there´s nothing to worry about.Jak řekla P, jsme na hovno club kids. V poledne dorazim domu, hodim tašku do kouta a cinknutí plný flašky mi dá za pravdu. Amen.

Maďaři a ti druzí

Začalo to jednou ráno v GTS.
"Letenky do Amsterdamu už máme jenom za šest tisíc."
"Fajn. My máme jenom pět."
"Je mi líto."
"Nevadí. Co třeba .. Budapešť?"
"To by šlo."

O dva dny později, Florenc:
Dáváme maďarsky mluvícímu a mocně gestikulujícímu řidiči autobusu do ruky jízdenky a nekompromisně se tlačíme dovnitř. V pět ráno nás Eurolines nechávají vlastnímu osudu na nádraží v Budapešti spolu se zjištěním, že s angličtinou a evropskou měnou po kapsách jsme těžce narazily.
Poprvé utečeme žebrákům v metru i revizorům u eskalátorů, ubytujeme se v hostelu Marco Polo a vyrazíme do ulic. Překvapí nás to. Tohle je ta Paříž východu?
Statistiky se tváří optimisticky - turistický ruch vzkvétá, ekonomika roste. Když procházíte zimním městem, připadne vám to jako utopie nebo propaganda, pozůstatek vyvolávání hesel o lepších zítřcích. Za všemi obrázky z pohlednic, paláci demostrujícími hrdost a sílu bývalého impéria, je pachuť dvou prohraných světových válek a pozůstatky následných režimů a jejich opatření. Na zemi se válí žebráci ve vlastní moči, matky s dětmi nastavují ruku pro pár forintů, mimo hlavní turistické zóny je všude špína, chudoba a zvláštní lidský chlad.
Všechno je tak nějak silnější než v Praze, všechny kontrasty se prolínají a vzájemně dotýkají. Na jedné straně paláce, opery, kostely, výstavní haly, lázně a stylové kavárny, kde kafe nejde pod 500 forintů, na druhé straně právě chudoba, špína a staré tržnice stojící stranou turistického zájmu (naštěstí). Všechno pěkně vedle sebe, tak blízko, tak absurdní, s tak neevropsky vysokou výpovědní hodnotou.
.. Köszönöm.

Egészségére!

Na zdraví.

Na psaní
dneska už nemám.

fotky z našeho výletu do Budapeště TADY.

indulások!

önöké magyar.

+

D+
tak tohle bylo kurevsky dramatický.

-

hopes and fears.
..s nadějema mám daleko větší problém. Asi proto, že umíraj poslední.

Nový Sons&Daughters mě zoufale nebaví. Buď jsem já zestárla, oni zkostnatěli nebo obojí, což je nejhorší a nejpravděpodobnější varianta.
Kde jsou ty sexy výkřiky? Kde je rytmus, kvůli kterýmu se zrychluje tep a zpomalujou reakce na nečekaný podněty? Kde je sakra to NĚCO, co je odlišuje od ostatních britskejch kytarovek? Kde jsou špinavý prostěradla? A co na to Jan Tleskač?
S&D zabředli do bahna okolní mrtvolný kytarový líbivosti a jsou teď jenom další z mnoha. Škoda.

Kafe a cigára. Taky jsem čekala víc. Asi jsem na ně měla jít tenkrát do Kotvy, když ke každej vstupence dávali malý presso a jedno lehký máčko.

A škola. Ve středu skončim tuhle agonii. Už se nemodlim ani nepracuju. Asi bych měla.

?

Potkávám zase nový lidi a mám pocit, že to všechno dává smysl.
Třeba včera. Šla jsem nakoupit kafe a barvy, ve výtvarnějch potřebách to vonělo terpentinem a U Michala ovocnejma čajema a brazilskou kávou. Usmívala jsem se.
Večer jsme kouřili melounovej tabák, pili jasmínovej čaj a koukali na Once. Když jsem začínala bejt nostalgická a sebelítostivá, dozvěděla jsem se něco, co mě vrátilo zpátky na zem, nafackovalo mi a poslalo do hajzlu, protože moje problémy jsou jenom představy, který si vytvářim. Naděje, obavy, zmatky, city, opožděný radosti.

Nebo dneska. Fakt krásnej den. Nebe je modrý a já cítim v žilách jarní eUFOrii.

Nebo ve středu. Asi nedopadnu dobře, i když co je vlastně "dobře"? Budu mít čas na věci, na kterejch mi záleží. V učení nevidím smysl od doby, co mě podruhý vyhodili od zkoušky jenom proto, že tu otázku mysleli jinak. Asi fakt vydržim málo. Ztrácim motivaci někomu dokazovat, že (hravě) prolezu do dalšího semestru, protože mě tahle tvář religionistiky dávno přestala zajímat. S vědomím, že se na to za týden tak jako tak vykašlu a pojedu DOMU, se mi najednou žije fakt lehce. Ne že by se mi tu nelíbilo, ale měsíc je dost. Mám málo spodního prádla a netěšim se jen na pračku.
Chci se rozběhnout po zahradě v tý starý květovaný sukni, pohladit kočku, zajít do pivovaru na ležáka, přestěhovat si zvětšovák a celej den strávit se smradem vývojky Foma.