Otvírá oči, ale všechno je jiné

"Co vidíš v tom, co ukazuješ, a já nevidím? Nevím, možná naději... Přestat soudit, zvítězit nad smutkem, jinak to nikdy nepřestane. Odejít a zůstat. Nemůžeme vidět nic jiného než to, co opouštíme."(M. Kaňková, Dok.revue.4, 27/10/08)
Zmrzlej šípek z Jihlavy mi prorost do ruky, pomalu se ve mě rozpouští. Ze začátku byl nasládlej, jak přešel mrazem, ale pak pustil do tkáně takový ty malý trny, co si jich ani nevšimnete, když se ohnete pro větvičku a okouzleně si jí prohlížíte. I ty trny se dají vstřebat, když si je nesnažíte vyndat a nerýpete do rány. Koneckonců, nikdy není tak hluboká, jako když se otevře poprvý.