kráááásnééé je žíííít (?)

aneb zPÓZA baru II.
Včera bylo v HaDi příjemně. Herci si brali do šaten (a na jeviště) dost piva, všichni se usmívali a pili kofolu. Jedna slečna si dala Havanu a pak se mě přišla zeptat, jestli jsem jí omylem nedala slivovici, protože si "to" představovala jinak. Čuchla jsem k panáku, zved se mi žaludek a bezpečně tak určil, že jsem se nespletla.
Vyleštila jsem sklenice zaťapkaný z vernisáže a šla se podívat na Havlovo hru Horský hotel. Navzdory pochvalný recenzi na webu jsem měla hodně smíšený pocity. K dobru byl důraz na vzrůstající prázdnotu a zbytečnost jednotlivých dialogů, herci, co potkávám, navlečený do asexuálních oblečků, maloměšťáckej feeling zahrádky před hotelem a snad i vtíravá ústřední písnička božskýho Káji.
I když chápu záměr vzrůstající patetičnosti končící v mrtvolným blátě otřepanejch výroků a prolnutí až slití jednotlivejch postav, nedá se říct, že bych odcházela z divadla nějak výrazně obohacená (což se mi naštěstí obvykle stává). Škoda. Na druhou stranu si říkám, že mám aspon na dějiny divadla Havla z krku. Asi jsem málo intelektuální nebo co.

"...Tato komedie patří k nejméně hraným autorovým dílům. Její postavy mnohem spíš než životní typy představují neurčité jednotlivce identifikovatelné jen jmény, tudíž osoby vzájemně zaměnitelné. I jejich vzpomínky jsou pouhými umělými projekcemi, které se kdykoliv dají popřít, kdykoli obnovit a kdykoli přenést na někoho jiného. Děj po klamavém předstírání žánrových výjevů vrcholí v přenosu slovních stereotypů z postavy na postavu. Rovněž objekty naznačované mocenské diskriminace se mění, ale i útlak si předávají jako štafetu. Ve vedení horského hotelu coby dějišti se bez jakékoli logiky střídají banální recitátoři tuctových a bezcenných pravd, kteří sami sobě nevěří a jsou ochotni kdykoli sami sebe zapřít nebo zgruntu proměnit. Horský hotel je jakási čekárna, odkud jsou hosté postupně přemísťováni kamsi jinam poté, co neodvratně končí jejich existence. Vědí, že konec se blíží. Je to havlovská čekárna na zánik, kde se doslova tančí varianta středověkého tance smrti a lidé začínají "nebýt" už zaživa. Horský hotel svádí jednak k interpretaci textu jako filozofického eseje, jednak k oživování realisticky pojatým jednáním nehrdinských hrdinů.

Provedení v Café Šimako vzalo inscenaci za jiný konec - a pochodilo dobře. Princip čteného divadla zdůraznil lyrická východiska Havlovy hry, dovolil ostrou střídu jednotlivých replik a přivedl k maximální platnosti a účinnosti komicky záměnný mechanismus. Zásluhou výborného Miloslava Maršálka v úloze vypravěče a průvodce hrou se v závěru podařilo spojit jednotlivé repliky v absurdně lyrický proud, který spíš než divadelní dialogy připomínal báseň založenou na tom, že si mluvčí na principu náhody nebo na matematickém principu variace a permutace předávají z úst do úst opakované výroky, jejichž nečekaná sřetězení občas kouzelně skládají groteskní významy existenciálního dosahu. Obecenstvo, kterému stavba a smysl Havlova textu v souhlase s autorovým záměrem docházely teprve postupně, odměnilo finále bouřlivým smíchem a celé představení zasloužilým potleskem."

(UHDE, M. Tři inscenace HaDivadla. In Divadelní noviny 11/2008, 27. 5. 2008.)