Lehký ježek, DVA a koule na noze

Poslední dva tejdny si připadám DIVNĚ. Jako na kolotoči. Na Lochnesce.
Chvíli je mi dobře, chvíli se mi zvedá žaludek a točí hlava, chvíli chci vystoupit, většinou zrovna když se trefím míčem do sítě a vyhraju další jízdu.

Vaše hlava je plná. Promazat, prosím!

Vzpomínky sahají nejdřív ke koncertu DVA, OTK a Květů. Kouřím a pozoruju lidi. Je mi dobře, je mi špatně.

Květy. Je mi krásně, ale smutno.
Když pustíš gramofon a necháš ho docela tichý
A přiložíš své tělo vedle mého, uslyšíš…
Že v dálce uprostřed lesů vyhrává kapela
ti kteří slaví mají stoly plné jídel
ženy a muži spolu tančí
a chmýří snáší se do vlasů
jenom mi olízni ucho,
jako že živý jelen ke mně přišel!

OTK. Je mi zlobivě.
Někde v hloubi svýho mozku
slyšíš: "Voskuj, voskuj!"
..ale za chvíli už mi hlavou prorůstaj kořeny. To se stává.

DVA. Je mi dětsky. Je mi jemně. Je mi nádherně.
Když radostí skáču
Roztočím si káču
A už se točí
Raz Dva Jupí Hou!
Myš i kočka jsou na stole
Pes tancuje v jednom kole
Trsne si i Rambo
Tři Čtyři Hop Hej!
Čardáš, Tanec, Lidi Hajdy!


O tejden pozdějc mi čtyři bankomaty za sebou odmítnou vydat prachy. Odjedu do Ji.hlavy, ubytuju se v tělocvičně a je mi krásně. Sedím v kině a jen tak si přemýšlím. Na nic nepřicházím, piju hnusný pivo a lepí se na mě divný lidi. A co. Povídám si s nima, poslouchám cizí hlasy, Lesní zvěř a Puding paní Elvisovej. V noci se ke mýmu spacáku přivalí a přivine člověk s pivním dechem považující mě za svojí holku.
Druhej den se vzbudím ve dvě odpoledne, najím se a podívám se na film ze série Fascinace a dokument o 11. září. Dám si zázvorovej čaj a jdu po bílý čáře. V klubu Trane potkám Sváču a poslechnu Veenu (Čau, co tady děláš? Já tu fotim, co TY tu děláš? Já tu hraju, voe.). Zažiju uragán Banany s prstem na spoušti, kterej sundám až ve chvíli, kdy si Vladivojna klekne přede mě a začne mi rozvazovat boty. Pane Bože, ještěže nejsem chlap. Ono asi neni tak těžký se zakoukat do takhle sexy ženský, i když je to jenom performance.
Třetí den vstávám v sedm na vlak, abych měla víc času v Brně (ironickej podtext, cha). Hned před kinem Sokol slyším, že za mno někdo běží. Přidávám, volá na mě. "Počkaj, pametám si ťa, dievča fotografka!" Konečně proč ne. Bere mi tašku a jdeme na nádraží. Říká mi o svým životě. Všechno, co se dá stihnout za hodinu. Ptám se, proč, a on odpovídá, že už se nikdy neuvidíme. Je to tak jednoduchý.
Odjíždím a na dlani mi taje zmrzlej šípek. Další návrat do reality, kterej bolí.

O další tejden pozdějc sedíme na balkóně, pijeme víno, kouříme a mluvíme jeden přes druhýho. Vracím se se všim všudy ke kolouškům a jsem ráda. Strašně moc.