Maďaři a ti druzí

Začalo to jednou ráno v GTS.
"Letenky do Amsterdamu už máme jenom za šest tisíc."
"Fajn. My máme jenom pět."
"Je mi líto."
"Nevadí. Co třeba .. Budapešť?"
"To by šlo."

O dva dny později, Florenc:
Dáváme maďarsky mluvícímu a mocně gestikulujícímu řidiči autobusu do ruky jízdenky a nekompromisně se tlačíme dovnitř. V pět ráno nás Eurolines nechávají vlastnímu osudu na nádraží v Budapešti spolu se zjištěním, že s angličtinou a evropskou měnou po kapsách jsme těžce narazily.
Poprvé utečeme žebrákům v metru i revizorům u eskalátorů, ubytujeme se v hostelu Marco Polo a vyrazíme do ulic. Překvapí nás to. Tohle je ta Paříž východu?
Statistiky se tváří optimisticky - turistický ruch vzkvétá, ekonomika roste. Když procházíte zimním městem, připadne vám to jako utopie nebo propaganda, pozůstatek vyvolávání hesel o lepších zítřcích. Za všemi obrázky z pohlednic, paláci demostrujícími hrdost a sílu bývalého impéria, je pachuť dvou prohraných světových válek a pozůstatky následných režimů a jejich opatření. Na zemi se válí žebráci ve vlastní moči, matky s dětmi nastavují ruku pro pár forintů, mimo hlavní turistické zóny je všude špína, chudoba a zvláštní lidský chlad.
Všechno je tak nějak silnější než v Praze, všechny kontrasty se prolínají a vzájemně dotýkají. Na jedné straně paláce, opery, kostely, výstavní haly, lázně a stylové kavárny, kde kafe nejde pod 500 forintů, na druhé straně právě chudoba, špína a staré tržnice stojící stranou turistického zájmu (naštěstí). Všechno pěkně vedle sebe, tak blízko, tak absurdní, s tak neevropsky vysokou výpovědní hodnotou.
.. Köszönöm.