Vít Kremlička: Houba

ač stěží k uvěření publiku

leckteří lidé houby jedí, znají a vědí, jsou úpln

ou houbovou akademií. houbám na lidech nezáleží, v kli

du si rostou a poskytují příbytek rozmanité havěti. chudáci ho

uby! pořád je někdo jí, anebo žere. mohli byste se někdy chovat k hou

bám slušně, ne

jenom jako ke

žrádlu, tzn. vz

pomenout na n

ě, vzít je troch

u vážně, občas

je zalít, necha

t na pokoji, ne

dělat jim sme

tiště a randá

l v lese –

– apod.

A2 36/2006

pro a proti

no vida, pochybovačnost - a to ti stačí dvě piva a becherovka v baru, kterej nebyl a už ani nebude?

..a tak uvažuju, že je fakt špatný šlapat po knihách..
a že v Budějcích je to fakt všechno mrtvý - jo, byla by výzva porodit trochu kulturního života pro to město, ale.. ale ne, asi by o něj nikdo nestál..
a taky si říkám, že nikdy nebudu doma tam, kde "se ptám obrovskýho slunce, kde bylo celou noc". ani tam, kde slunce prosvítá skrze trochu zaprášený, ale zato obrovský okno funkcionalistický kavárny -bože, jak já miluju tohle město - má všechno, co od města chci - proudění lidí, myšlenek a vůní, melancholii, život, smrt, změnu i poklidný plynutí času. Je mi z toho trochu smutno, ale zároveň si dobře uvědomuju, že TADY není moje místo.
Slunce se mi totiž líp pozoruje, když prosvítá skrze mlhu a když přináší teplo do míst, kde je většinu roku zima. A tam bych jednou chtěla žít. S Ním.

V Brně se vaří kafe a v Budějcích povidla

..a já mám z obojího radost, protože obojí nádherně voní. Skoro jako nová knížka, časopis plnej fotek nebo cukrárna po ránu.
Nebo sušárna máty ve vesnici na břehu Atlantiku, která mě nenápadně připravila na cestu změny. Zbavila mě imaginárních závazků a já jsem zase o trochu víc dítětem. Cítím se být moc mladá na kompromisy a stereotypy, proto odcházím a taky proto o pár dní pozdějc tančím na mramorový podlaze ve výklenku obloženým onyxem, mluvím potichu a poslouchám Jaroslava Ježka.
Začíná podzim a určitě bude krásnej. A válka snad ještě chvíli počká.

fíííííííí

okvětní plátky knoflíky slzy (bez příčiny) slzy (štěstí) déšť vůně kávy vůně květoucích stromů tisíce vůní pocity čerstvosti novoty objetí (pevný) život všude kolem štiplavej kouř a štěstí
už je to tady! moje malá sametová revoluce.

jsem šťastná.

asi.

!!!

mockafemockafemockafemockafe!!

konečně.mi.došla.souvislost.mezi.počtem.vypitejch.šálků.a.neschopností.vypnout.mozek.
tlumení.kofeinu.pivem.nezabírá.
jdu uklidit kuchyň nebo tak něco.
a svítit si očima.
PS: máme psí děti!

Poznej, co si myslím

Byli jsme na filmu Sestra.Je to jeden z mála v dnešní době vznikajících filmů, co nutí diváka přemejšlet nad sebou, nad svým vnitřkem, nad pocitama lidí kolem, nad obrazama, co občas potká zrovna ve chvíli, kdy by je nečekal.
Kouká se do zrcadla a vidí cizí lidi. Má v sobě zmatek, nejspíš se ani nepoznává.
Miluje bez toho, aby vlastnil - ale láska je křehká, opouští ho a cit mu nechává jako pachuť kocoviny. Drží se na jazyku jako povlak, nevyřčenej. Ne proto, že by ho neuměl vykřičet do světa, ale proto, že už by ho nikdo neposlouchal.
Bloudí.

Je to zvláštní, když po filmu nemůžete mluvit, nevíte, co si myslet a přitom jste zasažený. Nestává se to tak často.

O snech a o sněhu

Viděla jsem, jak bloudím lesem. Některý stromy ležely mrtvý ve sněhu, jiný stály a čekaly, až na ně dojde. Zakopávala jsem o kmeny, brodila se zmrzlejma keříkama borůvek a strašně mě studily nohy. Viděla jsem, jak ze sněhu vedle stromků vykukujou paví péra. Přece je tu život, pohyb, barvy. Běžela jsem k tý naději. Vzala jsem do ruky jeden brk a pohladila ho. Přesně v tu chvíli zešedl a proměnil se v popel, prach. Podívala jsem se pod nohy. Ten páv byl mrtvej.
Utíkala jsem, bála jsem se smrti. Nedošlo mi, že je všude kolem. A hlavně, že Jí nikdy neuteču.
A pak jsem se probudila. ..měla jsem na tváři zaschlý slzy.

I want to be a hippie but I forgot to love

Bezradnost se zase jednou přehoupla do lhostejnosti. Takže je zase všechno při starým. A to "starý" chce změnu.
Boření zdí, pálení mostů, zapalující se lýtka a důsledná likvidace domněnek.
Vlastně cokoliv.
Těšim se na léto. Jdu se převalit na druhej bok a kouknout se na pravidla citace. Občas mi můj život připadá strašně stereotypní - a ve dvaceti je to kurevsky brzo.

O pití a bytí

Za poslední dva tejdny jsem viděla celkem velký množství křivek alkoholních kopců. Některý z nich byly moje. Stalo se mi pár věcí, který trochu přehodnotily můj pohled na svět.
Přemejšlela jsem, jak velkou roli hraje alkohol v mým procesu zapomínání na problémy a s leknutím jsem zjistila, že tahle jeho role rozhodně není zanedbatelná.
Druhý lidi jsou zrcadlama nás samých. To je pravda.
"Ještě pivečko?" "Ale jo, slečno.."
Když si s váma všichni potýkají a začnou za vás platit, následujou dvě možnosti:

Po několika litrech piva se jako barmanka stáváte:
a) terčem sexuálních narážek a neobjektivního obdivu
b) vrbou

Ta druhá možnost je příjemnější. Alkohol odbourává zábrany a vy najednou čtete v člověku, co máte před sebou, jako v knížce. Nemusíte ho utěšovat ani mu oponovat. Stačí, když posloucháte. Jako by v dnešní společnosti byl chlast nejochotnějším a někdy i jediným prostředníkem mezi lidma v otázce vážnejch rozhovorů. Nikdo nikoho neposlouchá, hovory kloužou po povrchnu a bojí se jít pod slupku zažitejch vzorců chování. A to je dost smutný. Ve chvíli, kdy narazíte na problém, kterej vede k poskládání konkrétního člověka, se s vážnou tváří odvrátí a vy pochopíte, proč pije. Pochopíte i důvod, proč pijete vy. Což už tak příjemný není.