Poznej, co si myslím

Byli jsme na filmu Sestra.Je to jeden z mála v dnešní době vznikajících filmů, co nutí diváka přemejšlet nad sebou, nad svým vnitřkem, nad pocitama lidí kolem, nad obrazama, co občas potká zrovna ve chvíli, kdy by je nečekal.
Kouká se do zrcadla a vidí cizí lidi. Má v sobě zmatek, nejspíš se ani nepoznává.
Miluje bez toho, aby vlastnil - ale láska je křehká, opouští ho a cit mu nechává jako pachuť kocoviny. Drží se na jazyku jako povlak, nevyřčenej. Ne proto, že by ho neuměl vykřičet do světa, ale proto, že už by ho nikdo neposlouchal.
Bloudí.

Je to zvláštní, když po filmu nemůžete mluvit, nevíte, co si myslet a přitom jste zasažený. Nestává se to tak často.

O snech a o sněhu

Viděla jsem, jak bloudím lesem. Některý stromy ležely mrtvý ve sněhu, jiný stály a čekaly, až na ně dojde. Zakopávala jsem o kmeny, brodila se zmrzlejma keříkama borůvek a strašně mě studily nohy. Viděla jsem, jak ze sněhu vedle stromků vykukujou paví péra. Přece je tu život, pohyb, barvy. Běžela jsem k tý naději. Vzala jsem do ruky jeden brk a pohladila ho. Přesně v tu chvíli zešedl a proměnil se v popel, prach. Podívala jsem se pod nohy. Ten páv byl mrtvej.
Utíkala jsem, bála jsem se smrti. Nedošlo mi, že je všude kolem. A hlavně, že Jí nikdy neuteču.
A pak jsem se probudila. ..měla jsem na tváři zaschlý slzy.

I want to be a hippie but I forgot to love

Bezradnost se zase jednou přehoupla do lhostejnosti. Takže je zase všechno při starým. A to "starý" chce změnu.
Boření zdí, pálení mostů, zapalující se lýtka a důsledná likvidace domněnek.
Vlastně cokoliv.
Těšim se na léto. Jdu se převalit na druhej bok a kouknout se na pravidla citace. Občas mi můj život připadá strašně stereotypní - a ve dvaceti je to kurevsky brzo.