Tak trochu filmová

Nedávno jsme se na hodině dějin umění bavili o hudební scéně. Dnešní posluchač opravdu není o moc menší konzument než filmový divák (čtenář). Vy i já. Ale člověk, co se směje u filmu Alejandra Gonzalese Iňaritu a přitom se drbe na zadku? Tak to pardón. To je psychopat.

Za poslední dva týdny mám za sebou dva nové filmy, které jsem chtěla vidět.
Tím prvním byly Vratné láhve. Čekala jsem trochu něco víc, čímž nechci říct, že to za nic nestálo. Stálo, ale v současné době mě Svěrákovsky milý film moc nedojímá ani nerozesmívá. Snad proto, že řeší menší problémy než ty, co zrovna řešíme mimo stříbrné plátno. Někdy se na něj třeba podívám znova. Snad jindy.

Druhým filmem, na který jsem chtěla jít, je Babel. Režisér Iňáritu je záruka kvality, Brad Pitt spíš devíza amerických gest, které ve filmu podobného ražení nečekáte. Tři příbehy ze tří odlišných prostředí (Maroko/USA>Mexiko/Japonsko) jsou provázané spíš povrchně a pokud doufáte, že se spojí tak intenzivně, až si sednete na zadek a z očí vám vytrysknou hořké slzy, sotva se dočkáte. Babel je o něco předvídatelnější než Amores Perros a 21 gramů, což chvílemi zamrzí. Surovost, krev, vypjatá gesta, rozhraní života a smrti, to všechno naštěstí zůstává.
Babel je vynikající film, ale oproti svým dvěma předchůdcům málo zamotaný a s příliš malým prostorem pro nezodpovězené otázky.