"..potřebuju pít víc než si myslíš. Abych byl někým jiným, abych byl sám sebou."

..Přemýšlíte někdy o tom, kdo vlastně jste, když jste sami sebou? Jestli jste ve skutečnosti uřvaný a požitkářský spratci, malý děti s velkejma očima nebo melancholici, pro který je svět kolem jenom neskutečně silnej mechanismus na hořkosladký slzy?
Taky se tak strašně rádi hrabete ve svejch náladách, zvlášť když máte na uších sluchátka? Možná to tak mám jenom já. Ale co.

Když poslouchám soundtrack z DeathProof, spadám do skupinky divokejch hyperaktivních dětí, se kterejma si rodiče zatraceně užijou. Baby, it´s so easy! I don´t care.
Vykloním se z okna a zařvu na kolemjdoucí jedinou větu, kterou umím ve francouzštině. Za chvíli už vyhazuju z apartmánu nadržený černochy. Jo, je to fakt lehký. Sice nejsem z Francie, ale z tohodle nic nebude, zlato.

Když poslouchám DVA, jsem krásná malá holčička s blonďatýma copánkama. Mám strašně ráda, když mě někdo hladí po vlasech. Usínám, jsem šťastná. Běhám po rozkvetlý louce, mám na sobě šaty, co mi šila babička. Mám ráda léto. A ráda si hraju s tím velkým barevným míčem. A taky miluju, když můžu chodit bosa. A.. ..a.. mami?

Když poslouchám novou PJ Harvey, mám pocit, že tý krásy kolem je moc. Zavírám oči a promítám si vymyšlený příběhy, okamžiky štěstí a dotyky lásky, která se ztratila někde po cestě. A najednou je mi tak nějak smutno. Ale slzy, co mi tečou, chutnaj sladce.