Opravdu. Ta naše Praha je krásná. I.

,,Tak to je Praha," řekl pan Kopfrkingl, odvraceje zrak od mladé růžolící dívky v černých šatech nalevo, ,,je pod námi jako na dlani. Jako bychom stáli na vysoké hoře a pozorovali svět, který se rozkládá pod námi. Támhle je Vltava, Karlův most, Národní divadlo," řekl, ,,támhlety dvě věže, to je Týnský chrám, ta věž sem blíž je Staroměstská radnice, ta komolá za ní je Prašná brána ... támhle je Národní muzeum, támhle vzadu ta velká bílá moderní budova na Vinohradech kostel Nejsvětějšího srdce Páně. Koukni se, Mili," řekl Milimu, ,,tímhle sklem..." a ukázal na tabulku z kouřově nažloutlého skla, a když se Mili koukl, řekl: ,,To sklíčko má podobnou barvu jako to, co máme u nás v okéncích žárovišť. V nejsvětějších oknech světa, protože se jimi vidí přímo do kuchyně pánaboha, když se duše odlučuje od těla a vzlétá do éteru. Ukaž, jak tím sklem ta naše Praha vypadá," sehnul se a pohlédl a pak opět zdvihl hlavu a řekl: ,,Opravdu. Ta naše Praha je krásná."


Praha je opravdu krásná. Děsím se jí tím víc, čím jsem starší.

Nikdo nikoho nezajímá. Myslet si opak by byla jenom iluze malého města dokonale vyvrácená na dlažebních kostkách metropole. Všechno je v pořádku.
Příští zastávka: Staroměstská.
Prodírám se davy turistů zírajících vzhůru a cítím v sobě vzrůstající agresivitu řidiče, který byl díky kolonám na D1 nucen zpomalit ze 150 kilometrů v hodině na nulu. Vleču na zádech batoh a jsem netrpělivá, i když dobře vím, že není kam chvátat.
Zneklidňuje mě obraz dokonale barokního města a jeden milion lidí jako součást toho díla. Všechno je barevné, teatrální, kýčovité, lákavé, k nakousnutí. Chceš bejt součástí zlatý mládeže? Můžeš. Chceš se zabít? Skoč. Čekám.
Barokní pomíjivost. Jeden dotek, nic víc. Ne nashledanou, ale sbohem. Nejistota nebo naopak naprostá jistota. Memento mori.
To je to něco, z čeho mě v Praze mrazí. Asi.