Lesní chodci

Tenhle film je o boji, svobodě, vztazích, zásadách, žebříčcích hodnot a cestách, které se vzájemně rozchází, aby se sešly někde úplně jinde. O cestách a drahách, které vedle sebe běží jako koleje vlaků. Občas se protnou, ale o to víc se pak cítí samy. O svobodě, kterou člověk cítí když se vyklání z okna. Přivírá oči, chvílemi nevidí. Stačí tak málo a ze svobody se stane past.
Lesní chodci ukazují tenkou hranici mezi svobodou a samotou.
Vypráví o smrti tak přímočaře, že když v polovině filmu zazvoní telefon, bojím se ho zvednout. S každým dalším zazvoněním se třesu čím dál víc, po tvářích se mi koulí slzy a říkám si, že se TOMU musím umět postavit. Projede mi hlavou konec srpna strávený v bytě imobilní babičky, tři měsíce návštěv v nemocnici. Otvírám dveře, bosé nohy mě studí na kamenných dlaždicích. Zvedám sluchátko. Vzdálenou tetu, která k nám občas volá, po hlase poznám, takže ani nejsem překvapená, když se nepředstaví a začne brečet. Jejího syna jsem viděla jen jednou v životě, i tak mi věta o selhání jater, bytí a nebytí připadá zvláštně tragická. Čekala jsem hovor z nemocnice. Smrt. Přišla "jen" nemoc. Odjinud.