Zublog

Vít Kremlička: Houba

2009-12-20T20:08:00.004+01:00

ač stěží k uvěření publiku

leckteří lidé houby jedí, znají a vědí, jsou úpln

ou houbovou akademií. houbám na lidech nezáleží, v kli

du si rostou a poskytují příbytek rozmanité havěti. chudáci ho

uby! pořád je někdo jí, anebo žere. mohli byste se někdy chovat k hou

bám slušně, ne

jenom jako ke

žrádlu, tzn. vz

pomenout na n

ě, vzít je troch

u vážně, občas

je zalít, necha

t na pokoji, ne

dělat jim sme

tiště a randá

l v lese –

– apod.

A2 36/2006

pro a proti

2009-12-13T21:46:00.002+01:00

no vida, pochybovačnost - a to ti stačí dvě piva a becherovka v baru, kterej nebyl a už ani nebude?

..a tak uvažuju, že je fakt špatný šlapat po knihách..
a že v Budějcích je to fakt všechno mrtvý - jo, byla by výzva porodit trochu kulturního života pro to město, ale.. ale ne, asi by o něj nikdo nestál..
a taky si říkám, že nikdy nebudu doma tam, kde "se ptám obrovskýho slunce, kde bylo celou noc". ani tam, kde slunce prosvítá skrze trochu zaprášený, ale zato obrovský okno funkcionalistický kavárny -bože, jak já miluju tohle město - má všechno, co od města chci - proudění lidí, myšlenek a vůní, melancholii, život, smrt, změnu i poklidný plynutí času. Je mi z toho trochu smutno, ale zároveň si dobře uvědomuju, že TADY není moje místo.
Slunce se mi totiž líp pozoruje, když prosvítá skrze mlhu a když přináší teplo do míst, kde je většinu roku zima. A tam bych jednou chtěla žít. S Ním.

V Brně se vaří kafe a v Budějcích povidla

2009-10-02T20:09:00.006+02:00

..a já mám z obojího radost, protože obojí nádherně voní. Skoro jako nová knížka, časopis plnej fotek nebo cukrárna po ránu.
Nebo sušárna máty ve vesnici na břehu Atlantiku, která mě nenápadně připravila na cestu změny. Zbavila mě imaginárních závazků a já jsem zase o trochu víc dítětem. Cítím se být moc mladá na kompromisy a stereotypy, proto odcházím a taky proto o pár dní pozdějc tančím na mramorový podlaze ve výklenku obloženým onyxem, mluvím potichu a poslouchám Jaroslava Ježka.
Začíná podzim a určitě bude krásnej. A válka snad ještě chvíli počká.

fíííííííí

2009-04-18T11:00:00.002+02:00

okvětní plátky knoflíky slzy (bez příčiny) slzy (štěstí) déšť vůně kávy vůně květoucích stromů tisíce vůní pocity čerstvosti novoty objetí (pevný) život všude kolem štiplavej kouř a štěstí
už je to tady! moje malá sametová revoluce.

jsem šťastná.

2009-03-27T11:37:00.001+01:00

asi.

!!!

2009-02-04T00:37:00.004+01:00

mockafemockafemockafemockafe!!

konečně.mi.došla.souvislost.mezi.počtem.vypitejch.šálků.a.neschopností.vypnout.mozek.
tlumení.kofeinu.pivem.nezabírá.
jdu uklidit kuchyň nebo tak něco.
a svítit si očima.
PS: máme psí děti!

Poznej, co si myslím

2009-01-18T16:25:00.003+01:00

Byli jsme na filmu Sestra.Je to jeden z mála v dnešní době vznikajících filmů, co nutí diváka přemejšlet nad sebou, nad svým vnitřkem, nad pocitama lidí kolem, nad obrazama, co občas potká zrovna ve chvíli, kdy by je nečekal.
Kouká se do zrcadla a vidí cizí lidi. Má v sobě zmatek, nejspíš se ani nepoznává.
Miluje bez toho, aby vlastnil - ale láska je křehká, opouští ho a cit mu nechává jako pachuť kocoviny. Drží se na jazyku jako povlak, nevyřčenej. Ne proto, že by ho neuměl vykřičet do světa, ale proto, že už by ho nikdo neposlouchal.
Bloudí.

Je to zvláštní, když po filmu nemůžete mluvit, nevíte, co si myslet a přitom jste zasažený. Nestává se to tak často.

O snech a o sněhu

2009-01-16T23:56:00.005+01:00

Viděla jsem, jak bloudím lesem. Některý stromy ležely mrtvý ve sněhu, jiný stály a čekaly, až na ně dojde. Zakopávala jsem o kmeny, brodila se zmrzlejma keříkama borůvek a strašně mě studily nohy. Viděla jsem, jak ze sněhu vedle stromků vykukujou paví péra. Přece je tu život, pohyb, barvy. Běžela jsem k tý naději. Vzala jsem do ruky jeden brk a pohladila ho. Přesně v tu chvíli zešedl a proměnil se v popel, prach. Podívala jsem se pod nohy. Ten páv byl mrtvej.
Utíkala jsem, bála jsem se smrti. Nedošlo mi, že je všude kolem. A hlavně, že Jí nikdy neuteču.
A pak jsem se probudila. ..měla jsem na tváři zaschlý slzy.

I want to be a hippie but I forgot to love

2009-01-13T14:34:00.002+01:00

Bezradnost se zase jednou přehoupla do lhostejnosti. Takže je zase všechno při starým. A to "starý" chce změnu.
Boření zdí, pálení mostů, zapalující se lýtka a důsledná likvidace domněnek.
Vlastně cokoliv.
Těšim se na léto. Jdu se převalit na druhej bok a kouknout se na pravidla citace. Občas mi můj život připadá strašně stereotypní - a ve dvaceti je to kurevsky brzo.

O pití a bytí

2008-12-22T14:39:00.005+01:00

Za poslední dva tejdny jsem viděla celkem velký množství křivek alkoholních kopců. Některý z nich byly moje. Stalo se mi pár věcí, který trochu přehodnotily můj pohled na svět.
Přemejšlela jsem, jak velkou roli hraje alkohol v mým procesu zapomínání na problémy a s leknutím jsem zjistila, že tahle jeho role rozhodně není zanedbatelná.
Druhý lidi jsou zrcadlama nás samých. To je pravda.
"Ještě pivečko?" "Ale jo, slečno.."
Když si s váma všichni potýkají a začnou za vás platit, následujou dvě možnosti:

Po několika litrech piva se jako barmanka stáváte:
a) terčem sexuálních narážek a neobjektivního obdivu
b) vrbou

Ta druhá možnost je příjemnější. Alkohol odbourává zábrany a vy najednou čtete v člověku, co máte před sebou, jako v knížce. Nemusíte ho utěšovat ani mu oponovat. Stačí, když posloucháte. Jako by v dnešní společnosti byl chlast nejochotnějším a někdy i jediným prostředníkem mezi lidma v otázce vážnejch rozhovorů. Nikdo nikoho neposlouchá, hovory kloužou po povrchnu a bojí se jít pod slupku zažitejch vzorců chování. A to je dost smutný. Ve chvíli, kdy narazíte na problém, kterej vede k poskládání konkrétního člověka, se s vážnou tváří odvrátí a vy pochopíte, proč pije. Pochopíte i důvod, proč pijete vy. Což už tak příjemný není.

..akoby si veděla o čom hovoríš..

2008-12-06T12:17:00.002+01:00

..a jakoby jsem věděla, co dělám.
Budim se sama od sebe v osm hodin nezávisle na tom, v kolik jsem šla spát, jím jedno jídlo denně, protože víc nestíhám, nosím přísný boty, mám kruhy pod očima a jsem permanentně naspeedovaná kafem, což ve výsledku způsobuje, že maketu proseminární práce napíšu ani ne za dvě hodiny a jsem s ní dokonce spokojená. Asi si ještě nějakou tu práci přidam.
Ale o tom jsem nechtěla psát.
Chtěla jsem psát o tom, že vlastně poslední dobou pořád na něco čekám. Dokud jsem věděla, na co, bylo to dobrý. Teď si tim nejsem tak úplně jistá. Asi čekám na nějakou změnu. Na TU VĚC. (Obecně)
A ona nepřichází.
Mimochodem, docházim poprvý v životě ke zjištění, že práce pohřbí tunu pochybností a (hlavně) volnýho času na přemejšlení. S tímhle poznatkem asi začnu bejt ambicióznější nebo co. Aspoň zatim, než příjde to něco, na co čekám.

Rozhod jsem se léčit lásku..

2008-12-04T19:55:00.003+01:00

..léééékořicí.

No.. absint chutná podobně.

Ale začneme od začátku.
Včera.
Přijdu z práce, jsem trochu unavená. Najím se, přečtu si vlákno na ISu o tom, jaký jsme pomalý retardi a jdu si lehnout, pomyšlení na měkkou postel je tak lákavý.
22:45 volá Ondrejko.
"Čau lásko, co děláš?"
"Jsem v pyžamu a chystám se usnout.."
"Poď do Trojky, jsme tu všichni! Ho hooooo!"
"Tak jo."
Převleču se z pyžama a už sedím u stolečku a přede mnou stojí absinth. Voní. Společnost se postupně rozpouští a zabředává do stále divnějších témat. Z obligátní přípravy piva, kávy, sexu a deseti důvodů s kým ho mít či nemít se dostáváme k přátelství, to už přichází pán s pěveckejma partiturama, přisedává si a že prej jsem krásná. Jo, asi jako každá ženská, co zbyde v baru jako poslední. Bavíme se o Bohu.
Odcházíme, na Zelňáku bereme s O. do tašky novou dlažební kostku a v Lamplotě potkáváme další lidi.
Hej ženská, nechtěla bys vstoupit do našeho šovinistickýho kroužku?
Aha.

A zrovna tyhle setkávání mám na Brně tak strašně ráda.
Na zdraví!

Brno hořkosladké a knihovnické

2008-12-01T22:04:00.005+01:00

Mám se dobře. Fouká studenej vítr, mrznou mi uši a různě posedávám.
Včerejšek jsem strávila v nepochopitelně dobrej náladě zavřená v knihovně a poslouchajíc tuberkulózní kašel slečny sedící přes uličku, kterej mi vytrvale znemožňoval se soustředit na psaní formální analýzy obrazu Vidění sv. Rozálie. Konečnej čistej čas psaní práce: 2 hodiny.
..Večer jsme šli (skoro po tejdnu!) s Ondrejkom do hospody. (za odměnu)
Dneska jsem se šla učit na zápočťák, ale na křižovatce před FF mě zastihla SMSka od Terky, jestli prej NÁHODOU nejsem v Krmítku nebo v Domečku. Stačí říct, žádnej problém, na svařenej švestkovej džus si najdu čas vždycky. Zvlášť když se mám učit. Asi nemusím podotýkat, že do knihovny jsem nedorazila. Od třech do šesti jsme s Jůlinkou vysedávaly ve Trojce, otráveně vzdychaly, vyměňovaly si pohledy s kolouškama a srnečkama za barem :) a zabejvaly se antickým uměním. -Ejhle, nejen knihovnou živ je povaleč!- a pak jsem usnula při sledování baletu. Sladký víno, sladká ignorace různých druhů umění - sladký toť život uměnovědce.

Vaše jabko ve vaně (autorem příměry je Chik, s výzvama na ukázání parafráze k výše uvedeného se prosím obracejte na jeho osobu). :))

Brno poetické

2008-11-29T10:39:00.003+01:00

http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/10178281363-brno-poeticke/30829535030.html

Brno poetické, Brno vonící po kávě, Brno se zatočenou hlavou, Brno společenské, Brno studentské.
Mít dvě doma má tu výhodu, že se do obou domovů vracíte rádi. Máte dva paralelní životy a s napětím čekáte na chvíli, kdy se spojí a vy přestanete být schizofrenní. Jak mě znají v Brně, jak mě znají v Budějovicích, jak mě znají v Kamenném Újezdu? A kdo vlastně jsem? Jaktože se jako relativně stabilní člověk dokážu podvolovat prostředí, v němž zrovna žiju, natolik, že se jím nechám měnit?
Jsem člověk, který nemůže být bez lidí kolem něj. Bez přátel. (a jako že přítel a kamarád je rozdíl). V současné době jsem opět platonicky zamilovaná do vůně kávy a pozorování tenkého pramínku tmavé tekutiny stékajícího z pressovače po stěně horkýho hrnečku. Jsem ráda, že můžu konečně dělat věci pořádně.
Ale co dál?

V Brně žiju tady a teď, v přítomnosti okamžiku. Před barvami tohodle města se občas schovávám do ulity, do níž smí nahlédnout jen pár lidí. Na jihu Čech jsem oproti tomu úplně nahá, propadám snění o věcech, co byly, mohly být, jsou, budou nebo nebudou.
V RODNÉM doma mám čas přemýšlet, což občas vede ke zvláštním stavům mysli, které dokážu v Brně vyvolat jen několikadenní izolací v útrobách bytečku na Antonínské.
V Brně jsem totiž občas nucená uvažovat pragmaticky, ale stejně to nedělám, zatímco v rámci vesnické letargie mě nikdo k ničemu nenutí. Všechno je tam pomalejší a jediná starost/radost je dojet do města pro jídlo, nakrmit kočky, uvařit oběd a hlavně být s lidma, co jsou pro mě důležití a v Brně v rámci množiny přátel a mentální rodiny kolem mě chybí.

V současné době žiju ráda oba svoje životy. Až si budu muset vybrat, bude to bolet. Nakonec si stejně vezmu rentiéra, byt v Brně prodám, koupím si statek na venkově a umřu nudou.

Jdu si koupit nový boty a napsat formální analýzu díla. Nerada dělám věci, co mě nebaví. Dnešek asi nebude stát za moc. Cha.

Odlíčí se, smyla si oči, rozmazala je po tváři.

2008-11-10T11:11:00.004+01:00

Krvácí.

Smyslový prožitky. Emoce. Hrubý reliéfy, hlína o kterou se dá pořezat. Struktura, která může zabít. Tmavej nábytek.
Smysl života? Jak tě poznám, máš nějaký zvláštní znamení?
Marnost?
Možná.

Nikdy nestudujte Františka Bílka, když vám v pozadí hrajou WWW.

Na Stanici

2008-11-09T14:49:00.004+01:00

(Upozorňuju, že následující post obsahuje prvky vulgární slovenštiny, který jsme pochytili po cestě.)
Do Žiliny, kde jsem měla v pátek moderovat projekci industu, se mi původně vůbec nechtělo. Zakoupila jsem litr vína a se slovy, že střízlivý nás nedostanou, se vydala na nádraží. K množnýmu číslu - kdyby se mnou nejel Ivanuu, nejspíš bych měla snahu se z celý záležitosti vykroutit nějakou ubohou výmluvou. Cesta tam proběhla v duchu rozebírání česko-slovenskejch vztahů -ať už jsou jakýkoliv- a taky v duchu oblíbený hry "zapij kříž". Zhruba při padesátý větě obsahující slova "jebať" či "píča" nebo jejich odvozeniny nám skrze podrážděné pohledy nadávajícího spolusedícího I. došlo, že jsme zřejmě jediný Češi v autobuse. Prepáč, úško, prepáč.

V Žilině jsme se octli hladoví, disponující malým množstvím peněz a celkově zdrcení, ubozí a opuštění. Úsměv přinesl až neon "Černá Hora" zářící na zdi cíle naší cesty, jeden ze členů Stanice jménem Maťo, následné ubytování na kolejích a naznačení, že dnešní noc bude dlouhá.

Projekce byla odměněna shovívavým potleskem čtyř diváků a lichotkama připitýho obdivovatele mojí krajkový spodničky a zelenejch punčocháčů. (Ach, ta tvoja čeština je taká .. sexy!) Šplhání na vrchol alkoholního kopce se neslo v podobným duchu občas doplněným analýzama politickejch situací obou zemí a výkřikama typu: "Ty voe, ti musim něco říct! Bydlim v nádražce, vole!" "Čo ti jebe?"
Ach, jak blaze nám bylo ten večer s našimi východními sousedy! Och, jak bolestné bylo ráno a jak neposedný byl v noci klíč a zámek od pokoje! Achjaj.
V sobotu bylo nádherně a nás bolely hlavy. Došli jsme na Stanici, dali si kafe a tvářili se zoceleně. Za peníze z cestovnýho jsme se přejedli a zbytek dne strávili poflakovánim a scénickým čtením Madragory od Machiavelliho.
Amen. Jebem já ti tvojho Boha vyjebaného.

Otvírá oči, ale všechno je jiné

2008-11-05T17:44:00.002+01:00

"Co vidíš v tom, co ukazuješ, a já nevidím? Nevím, možná naději... Přestat soudit, zvítězit nad smutkem, jinak to nikdy nepřestane. Odejít a zůstat. Nemůžeme vidět nic jiného než to, co opouštíme."(M. Kaňková, Dok.revue.4, 27/10/08)
Zmrzlej šípek z Jihlavy mi prorost do ruky, pomalu se ve mě rozpouští. Ze začátku byl nasládlej, jak přešel mrazem, ale pak pustil do tkáně takový ty malý trny, co si jich ani nevšimnete, když se ohnete pro větvičku a okouzleně si jí prohlížíte. I ty trny se dají vstřebat, když si je nesnažíte vyndat a nerýpete do rány. Koneckonců, nikdy není tak hluboká, jako když se otevře poprvý.

Lehký ježek, DVA a koule na noze

2008-10-29T20:09:00.008+01:00

Poslední dva tejdny si připadám DIVNĚ. Jako na kolotoči. Na Lochnesce.
Chvíli je mi dobře, chvíli se mi zvedá žaludek a točí hlava, chvíli chci vystoupit, většinou zrovna když se trefím míčem do sítě a vyhraju další jízdu.

Vaše hlava je plná. Promazat, prosím!

Vzpomínky sahají nejdřív ke koncertu DVA, OTK a Květů. Kouřím a pozoruju lidi. Je mi dobře, je mi špatně.

Květy. Je mi krásně, ale smutno.
Když pustíš gramofon a necháš ho docela tichý
A přiložíš své tělo vedle mého, uslyšíš…
Že v dálce uprostřed lesů vyhrává kapela
ti kteří slaví mají stoly plné jídel
ženy a muži spolu tančí
a chmýří snáší se do vlasů
jenom mi olízni ucho,
jako že živý jelen ke mně přišel!

OTK. Je mi zlobivě.
Někde v hloubi svýho mozku
slyšíš: "Voskuj, voskuj!"
..ale za chvíli už mi hlavou prorůstaj kořeny. To se stává.

DVA. Je mi dětsky. Je mi jemně. Je mi nádherně.
Když radostí skáču
Roztočím si káču
A už se točí
Raz Dva Jupí Hou!
Myš i kočka jsou na stole
Pes tancuje v jednom kole
Trsne si i Rambo
Tři Čtyři Hop Hej!
Čardáš, Tanec, Lidi Hajdy!

O tejden pozdějc mi čtyři bankomaty za sebou odmítnou vydat prachy. Odjedu do Ji.hlavy, ubytuju se v tělocvičně a je mi krásně. Sedím v kině a jen tak si přemýšlím. Na nic nepřicházím, piju hnusný pivo a lepí se na mě divný lidi. A co. Povídám si s nima, poslouchám cizí hlasy, Lesní zvěř a Puding paní Elvisovej. V noci se ke mýmu spacáku přivalí a přivine člověk s pivním dechem považující mě za svojí holku.
Druhej den se vzbudím ve dvě odpoledne, najím se a podívám se na film ze série Fascinace a dokument o 11. září. Dám si zázvorovej čaj a jdu po bílý čáře. V klubu Trane potkám Sváču a poslechnu Veenu (Čau, co tady děláš? Já tu fotim, co TY tu děláš? Já tu hraju, voe.). Zažiju uragán Banany s prstem na spoušti, kterej sundám až ve chvíli, kdy si Vladivojna klekne přede mě a začne mi rozvazovat boty. Pane Bože, ještěže nejsem chlap. Ono asi neni tak těžký se zakoukat do takhle sexy ženský, i když je to jenom performance.
Třetí den vstávám v sedm na vlak, abych měla víc času v Brně (ironickej podtext, cha). Hned před kinem Sokol slyším, že za mno někdo běží. Přidávám, volá na mě. "Počkaj, pametám si ťa, dievča fotografka!" Konečně proč ne. Bere mi tašku a jdeme na nádraží. Říká mi o svým životě. Všechno, co se dá stihnout za hodinu. Ptám se, proč, a on odpovídá, že už se nikdy neuvidíme. Je to tak jednoduchý.
Odjíždím a na dlani mi taje zmrzlej šípek. Další návrat do reality, kterej bolí.

O další tejden pozdějc sedíme na balkóně, pijeme víno, kouříme a mluvíme jeden přes druhýho. Vracím se se všim všudy ke kolouškům a jsem ráda. Strašně moc.

kráááásnééé je žíííít (?)

2008-10-22T14:39:00.005+02:00

aneb zPÓZA baru II.
Včera bylo v HaDi příjemně. Herci si brali do šaten (a na jeviště) dost piva, všichni se usmívali a pili kofolu. Jedna slečna si dala Havanu a pak se mě přišla zeptat, jestli jsem jí omylem nedala slivovici, protože si "to" představovala jinak. Čuchla jsem k panáku, zved se mi žaludek a bezpečně tak určil, že jsem se nespletla.
Vyleštila jsem sklenice zaťapkaný z vernisáže a šla se podívat na Havlovo hru Horský hotel. Navzdory pochvalný recenzi na webu jsem měla hodně smíšený pocity. K dobru byl důraz na vzrůstající prázdnotu a zbytečnost jednotlivých dialogů, herci, co potkávám, navlečený do asexuálních oblečků, maloměšťáckej feeling zahrádky před hotelem a snad i vtíravá ústřední písnička božskýho Káji.
I když chápu záměr vzrůstající patetičnosti končící v mrtvolným blátě otřepanejch výroků a prolnutí až slití jednotlivejch postav, nedá se říct, že bych odcházela z divadla nějak výrazně obohacená (což se mi naštěstí obvykle stává). Škoda. Na druhou stranu si říkám, že mám aspon na dějiny divadla Havla z krku. Asi jsem málo intelektuální nebo co.

"...Tato komedie patří k nejméně hraným autorovým dílům. Její postavy mnohem spíš než životní typy představují neurčité jednotlivce identifikovatelné jen jmény, tudíž osoby vzájemně zaměnitelné. I jejich vzpomínky jsou pouhými umělými projekcemi, které se kdykoliv dají popřít, kdykoli obnovit a kdykoli přenést na někoho jiného. Děj po klamavém předstírání žánrových výjevů vrcholí v přenosu slovních stereotypů z postavy na postavu. Rovněž objekty naznačované mocenské diskriminace se mění, ale i útlak si předávají jako štafetu. Ve vedení horského hotelu coby dějišti se bez jakékoli logiky střídají banální recitátoři tuctových a bezcenných pravd, kteří sami sobě nevěří a jsou ochotni kdykoli sami sebe zapřít nebo zgruntu proměnit. Horský hotel je jakási čekárna, odkud jsou hosté postupně přemísťováni kamsi jinam poté, co neodvratně končí jejich existence. Vědí, že konec se blíží. Je to havlovská čekárna na zánik, kde se doslova tančí varianta středověkého tance smrti a lidé začínají "nebýt" už zaživa. Horský hotel svádí jednak k interpretaci textu jako filozofického eseje, jednak k oživování realisticky pojatým jednáním nehrdinských hrdinů.

Provedení v Café Šimako vzalo inscenaci za jiný konec - a pochodilo dobře. Princip čteného divadla zdůraznil lyrická východiska Havlovy hry, dovolil ostrou střídu jednotlivých replik a přivedl k maximální platnosti a účinnosti komicky záměnný mechanismus. Zásluhou výborného Miloslava Maršálka v úloze vypravěče a průvodce hrou se v závěru podařilo spojit jednotlivé repliky v absurdně lyrický proud, který spíš než divadelní dialogy připomínal báseň založenou na tom, že si mluvčí na principu náhody nebo na matematickém principu variace a permutace předávají z úst do úst opakované výroky, jejichž nečekaná sřetězení občas kouzelně skládají groteskní významy existenciálního dosahu. Obecenstvo, kterému stavba a smysl Havlova textu v souhlase s autorovým záměrem docházely teprve postupně, odměnilo finále bouřlivým smíchem a celé představení zasloužilým potleskem."

(UHDE, M. Tři inscenace HaDivadla. In Divadelní noviny 11/2008, 27. 5. 2008.)

O

2008-10-18T15:47:00.003+02:00

V koupelně se už zase suší ořechy, poslouchám St. Germain, jím červený jablka, nosím pletenou čepici a poskakuju ve žlutým listí. Jsem ráda, že jsem doma. Vlastně jsem teď obecně ráda, že jsem. I když to je asi jenom přechodnej stav.

Je mi dobře..

2008-10-17T11:51:00.006+02:00

..je mi špatně.

Chtěla jsem šetřit prachy i játra. Mozek, plíce, ledviny, žaludek a taky průdušnice. Boží mlýny alkoholu ale melou jistě. Vlastně to začalo už na Křižanově.
Vítejte v mlýnku, drazí uměnovědci! Ale no tak, ovládejte se. Tahle škola není jenom o chlastu. Apropos.. došlo pivo!
Tři dny non-stop delíria mě poučily o tom, že moje tělo (už) není tak tolerantní, jak jsem si myslela. Chvíli jsem místo piva pila Kofolu, ale pak mě na cestě do čajovny (!!) složila věta "dal by som si pivo." Jako by všichni nevěděli, že když začnu, špatně přestávám. Ve dvě už se mi na schodech z Vačice motaly nožičky.
Včera po práci Art a Fléda, setkávání, víno, sklo, zpěv, muži a ženy. Vážný rozhovory u prázdný sklenice. Návrat v půl čtvrtý, kdy mě T. zachránila před stále nechutnějc se přivinujícím chlápkem s igelitkou oplakávajícím krabičku z hulením, kterou dostal od kamaráda, co skočil z okna a zabil se.
Jedu si domů dát detox. Aspoň jeden večer.

".."

2008-10-03T19:51:00.002+02:00

zdálo se jí, že tam ve tmě za kopcem je konec světa.
proto byla smutná.

..bejt si jistej..

2008-09-05T00:50:00.005+02:00

"...je jako koukat každej večer na porno. Všechno, co zevšední, se redukuje na mechanický pohyby a jediný, co cítíte, je prázdnota a fyzickej odpor."

Ale my ze zvyku koukáme dál, že jo.

M. říká, že to máme těžší. Oni neměli na výběr, my máme. Musíme pořád do kola padat na hubu a vstávat s jizvama na obličeji, abysme byli schopný si utvořit vlastní názor a jít vlastní cestou. Pokud teda chceme. Nemusíme chtít, ale jsme ze zásady masochisti. Tak.

FFF - Radost z ničení a vůně tiskařský (press) barvy (zelený)

2008-09-01T23:01:00.012+02:00

Středa - Poslední paprsky srpnový svobody mě zastihly na nádraží v Plzni. Bolely mě záda, shodila jsem batoh a svalila se na sedačku. "Karlovy Vary na ISIC." Moc se mi nechtělo, bylo mi horko a neměla jsem komunikativní náladu už od návratu z Berlína.
Na kruháči jsme se úspěšně našli.
Potřásli rukou.
Ubytovali se.
Zazelenali se.
Sklouzli do sedaček a zabořili oči do plátna.
Německej program. Mozek se rozkládá na menší části, který pobolívají. Myšlenky, snad i inspirace.
První koncert. Nic zvláštního. Trochu prázdno.

Čtvrtek - Kruhy pod očima a divnej pocit rozpuštěnej až v modři bazénu hotelu Thermal.
Tropic Thunder. Ať žije Amerika! Hallelujah!
Náhoda nás zavádí na workshop pixelace. Než stačíme vysvětlit, že jsme přišli tak trochu omylem, jsme uvnitř. Cítíme, že jsme. Žijeme. Prožíváme. Hltáme každý slovo a ráno vstáváme brzo, abysme stihli splnit úkol do příští dílny. Fresh dostává třetí rozměr. A smysl.
Vynález zkázy z nás vysává poslední zbytky energie. Hlavně z A/P/O.
Následuje mobilizace sil, Jaromír 99 & The Bombers, 100°C a Sporto, schopnost přežít spánkový deficit se opět vrací do úspornýho režimu, I usíná na schodech a já v klíně Y.

Pátek - Destrukce. Animace ničení dětské knihy. Zničení stolku cigaretou v zájmu vyššího uměleckýho principu. Dílna. Rvačka. Jiskry v očích, ztracená a znovunalezená karta.
Příjezd Tábora. Setkávání, prolínání, poletování a míjení.
Východoevropskej program a film Trainsporter s přehledem překonávájící nejhorší dosavadní zážitky z filmových festivalů.
Revolver, trailery a závěr nutící k zamyšlení v rozporu s litrama krve a tunama kulek, který lítají z plátna nad řekou.
Please The Trees. Únava. REC bar a spánek.

Sobota - Bazén a projekce industu s čistou hlavou.
Workshop. Nechci končit. Nechci se vracet z animovanejch světů.
Střih.
Milošovo filmy.
Střih.
Slavnostní zakončení.
Střih Střih Střih a pět minut slávy.
Konec. Jít dál vlastní cestou. Poděkovat a vrátit se.
Poslední večer. Fakes, Tvyks, Šroub a Taabor crew, táborák (jak stylové) ze sirek před hotelem a ulehnutí v půl sedmý ráno.

Neděle - kocovina.
Loučení, poslední setkání s Milošem, objetí, snad i zatlačení slzy a přislíbení vidění. Ztracenej Y, horko v autě, vůně knížek a cesta tam a zase zpátky.
A zpátky ..je TADY.

Děkuju všem, kdo byli TAM a kdo mě drží TADY.

o koncích

2008-08-27T01:36:00.002+02:00

hodím batoh na postel a je mi líto, že výlet skončil.

končí srpen a s ním i relativní svoboda. je potřeba uvažovat RACIONÁLNĚ. přestat poletovat. udělat si pořádnej rozvrh, koupit lux, koberec, stůl a odpadkovej koš. nesnáším tyhle pragmatický věci. ničí mě.

dokouřím a naštve mě, že musím típnout cigaretu. típnout chvíli, která byla jenom moje.

jedu ve vlaku a tečou mi slzy. možná proto, že končí léto. nebo proto, že některý věci končí moc brzo na to, aby se stačily stát. projevit se. vyřvat to ze sebe.

"jediné, co máme, je tento okamžik.", čtu. Nemáme ho. To on má nás. Tak mě napadá, že ani ta cigareta nebyla moje.

..

2008-08-27T01:34:00.000+02:00

Hledá se a bloudí po kraji.
Tisíc částí, tisíc střepů
- rozházený -
S řezavými okraji
Přikovaný do svobodného prostoru.

Někdy i hra bolí.

"Patříme mezi spokojenější polovinu Evropy..

2008-07-15T13:56:00.005+02:00

14.7. Moderuje Martina
"Dobrý večer (dobrý den - kozy ven! /pozn. red./), jsou tady zprávy, co ukážou opravdu vše."

Počáteční stav: Oblečená.
Sukně a tričko jdou dolu rychle.
Podprsenka, kalhotky:
..82% lidí je prý se svým životem spokojeno. Pokud se vám výsledek nezdá, proveďte ve svém okolí kontrolní měření."
Podprsenka musí pryč (asi pro zvýšení nálady).
.."Na cestu na jeden festival v Moskvě dosmrti nezapomene asi třicet mladých lidí."
Kalhotky dolu.
"Kromě zážitků si odvezou i nenávratné poškození zraku. Laser, který tu měl ozářit noční nebe, zamířil omylem právě na ně. Na příští ročník tak možná nacvičí vystoupení s bílými holemi."

///
Málokdy je něco tak debilního, že mám nutnou potřebu to zhodnotit. O existenci Red Channelu TV Nova vím už nějakej ten pátek, až teď jsem se ale rozhodla vyvrátit nebo potvrdit svoje domněnky ohledně bizarnosti tohodle vysílání. Pětiminutovej přehled zpráv plnej faktografickejch i stylistickejch chyb se svlíkající se husičkou několikanásobně překonal moje představy.
Při pohledu na web TV Nova jsem kurevsky ráda, že už jsem přestala toužit po povolání novináře.
Desetkrát Otčenáš a Amen.

Hú ha -to je mi hudba sfér

2008-07-13T23:08:00.007+02:00

Aneb plenér v Bojkovicích mezi neznámejma lidma, ze kterejch jsem neměla strach.
Styčný body výtvarný tvorby:

Pátek:
-Osm hodin ve vlaku.
"Dáš si pivko? Máme naraženej sud a nestihnem to vypít."
- Bojkovice, nádražka Vagón s lidovejma cenama /Jedenáctka Janáček za 17, vývar za 12, brambory za 14 a barevný sodovky se syntetickou chutí raně postkomunistickýho dětství./
- Bojkovice, statek na kopci nebo také cíl cesty
Víno, skvělý lidi a vesnická euforie navozená jinde než ve zdech domácí nádražky v K.Ú..
Miluju tohle léto!
Oheň, kouř, komáři
Spánek na koberci v maštali a ranní vlaštovčí budíček

Sobota:
-Bojkovice, statek
Nejdřív jsem ztvárnila vizi růžovýho zajíce, co v poli zabíjí lidi.
Stigmata: spálenej půlměsíc
Opětovná návštěva Bojkovický nádražky
Skotský střiky
Koloušek na piedestalu, kterýho terorizuje Hamé medvěd - pravděpodobně začátek nějaký absurdní sérky - vrátim se k malbě
Pomalovaný těla
Víno
Spánek na správný straně baru

Neděle:
Polámání
Loupání akrylu z nohou
Rozškrábávání štípanců
Balení
Dopíjení zásob
Mávání a pak už v rychlym sledu dráždění volejbalistek bosou nohou, sýrovej mlsoun na brněnským hlaváku, Příběhy o kronopech a fámech a spánek

A tak velký DÍKY všem, co mě vytáhli na výlet přes celou republiku, i těm ostatním, co už nejsou tak úplně cizí.

(Jo a bacha, začínám mluvit spisovně! Aspoň myslim.)

Jakou krev mají panenky?

2008-07-10T22:04:00.004+02:00

Mám panenku po babičce.
Má hlavu rozseklou od horního víčka na pravým oku až k temeni. Když jsem byla malá, byla jsem divný dítě. Měla jsem deprese, chorobnej strach z aut a taky jsem přemejšlela, jakou krev mají takový panenky.
Zelenou. Rozhodně zelenou.
Bárbíny mají fosforeskující jedovatě zelenou krev a porcelánový panenky o něco tmavší zdravě zelenou krev.
Teď je mi o patnáct let víc, maluju panenky bez ruky s překvapenym výrazem. Vykulený oči.
Přesně ve chvíli, kdy si odmyslím ruku a z barev namíchám světle zelenou, si říkám, že se cítim podobně jako panenka. Maketa dítěte s ženskou tváří pro děti s mateřskou duší. Do pravýho dolního rohu načmárám "Absence 08" a začínám chápat, že svoboda neexistuje.

..

2008-07-04T23:02:00.005+02:00

Dneska jsem jela autem a po půl roce poslouchala IAMX. Dokonalej hudební kýč. Hraje si s váma jako zelenej jelen z umělý hmoty, kterej se netváří jako vysoký umění. Jako pěkná holka co provokuje a na poslední chvíli couvne (zdravim p. a k.!).

Jak tak jedu, přemejšlim, jakej kapele by dal tvář Andy Warhol, kdyby ještě žil. Věřim, že Velvet Underground by vyměnil za syntetickou hudbu jako je ta Cornerovo. Možná by se spolu vyspali, možná by vznikla nová Factory v Berlíně. Každopádně by to byla dokonalá syntéza syntetiky, dokonale plastickej obraz dnešní plastikový doby.

JO. A WARHOLKA NENI DOBREJ FILM.

Hodonín a ještě dál

2008-06-28T20:00:00.007+02:00

Co s načatým večerem?
Odjet na přehlídku hodonínské experimentální hudby Juni Alles.

Pro začátek navštívit dokonale umělý květinářství, koupit klukům syntetický karafiáty do klop sak, který se v létě nenosí, a zajít do vinotéky, to aby cesta ubíhala.

Morbidní religionisticko-zeměpisná hra s křížema a vínem se osvědčila natolik, že když jsme o pár hodin pozdějc vypadli z autobusu, byli jsme nuceni omezit kuřácký choutky kvůli přílišný hybnosti skočnejch filtrů.
i. dorazil se stříkacíma pistolkama a historie se opakovala v pěti, deseti i dvaceti letech.
Hudební stránka věci byla z mojí strany lehce poznamenaná zvláštním stavem mysli, do kterýho jsem vplula nebo spíš byla zatažená experimentální hudební vlnou, alkoholem a světlem stroboskopu. Konkrétní zážitky: Petr Baskytara Bartoš hrající na blíže nespecifikovaný množství basových kytar s rukou v sádře, Václav Stratil a jeho Kapela se sjela v hustým oparu, Jánovo afterparty a afterafterparty v nonstopu.
Cesta zpátky: 5:15 - prospaná.
Návrat: 6:25 - hlad.
Doma: 7:00 - absence peřiny.
Probuzení: 15:30 - Všechno nejlepší k narozeninám. Cože? Já tě vzbudila? Ty vole.

nohodort a ti druzí

2008-06-28T19:43:00.007+02:00

Série absurdních brněnských party vyústila v oslavu narozenin i. a mých.

photo by fuckmy.rajce.net

Správná hospodyňka pro flašku vína i přes ulici skočí, aby jí pak mohli zavřít do pokoje, zavázat oči, obdarovat umělou nohou a usednout k prostřenej tabuli na rozprostřenej billboard rádia Impuls, kterej společně nikoliv ukradli, ale našli.
Tohle je ta věc, kterou mám ráda na lidech kolem sebe - hra - nereálná noha figuríny uprostřed dortu, růžová čepička, nafukovací zvířátka, stříkací pistolky, umělý karafiáty a šňupání cukru krystal.
Dík.

Absurdita včerejšího večera

2008-05-26T06:30:00.001+02:00

Vypálený domy jsou stejný jako popelář, co někde mezi půllitrama zvětralýho piva potkal Francoise Villona.

Who I´d like to meet...

2008-05-24T17:02:00.005+02:00

Oteklý oči, vůně šeříku a cigaret.

Venku je nádherně a já zase po roce procházím transformačnim procesem. Litry vína, teplý stráně, svoboda, opilost a kocovina. Soundtrack posledních týdnů: Někdy Sigur Rós pod bránicí a jindy desetkrát zesílený Einstürzende Neubauten přímo v hlavě.
Snílci. Tři lidi a věci, co se dávaj do pohybu.

Jsem chvíli doma a už se cítim nějak jinak. Jsem závislá. Ale na čem všem?

Opravdu. Ta naše Praha je krásná. I.

2008-04-04T16:11:00.012+02:00

,,Tak to je Praha," řekl pan Kopfrkingl, odvraceje zrak od mladé růžolící dívky v černých šatech nalevo, ,,je pod námi jako na dlani. Jako bychom stáli na vysoké hoře a pozorovali svět, který se rozkládá pod námi. Támhle je Vltava, Karlův most, Národní divadlo," řekl, ,,támhlety dvě věže, to je Týnský chrám, ta věž sem blíž je Staroměstská radnice, ta komolá za ní je Prašná brána ... támhle je Národní muzeum, támhle vzadu ta velká bílá moderní budova na Vinohradech kostel Nejsvětějšího srdce Páně. Koukni se, Mili," řekl Milimu, ,,tímhle sklem..." a ukázal na tabulku z kouřově nažloutlého skla, a když se Mili koukl, řekl: ,,To sklíčko má podobnou barvu jako to, co máme u nás v okéncích žárovišť. V nejsvětějších oknech světa, protože se jimi vidí přímo do kuchyně pánaboha, když se duše odlučuje od těla a vzlétá do éteru. Ukaž, jak tím sklem ta naše Praha vypadá," sehnul se a pohlédl a pak opět zdvihl hlavu a řekl: ,,Opravdu. Ta naše Praha je krásná."

Praha je opravdu krásná. Děsím se jí tím víc, čím jsem starší.

Nikdo nikoho nezajímá. Myslet si opak by byla jenom iluze malého města dokonale vyvrácená na dlažebních kostkách metropole. Všechno je v pořádku.
Příští zastávka: Staroměstská.
Prodírám se davy turistů zírajících vzhůru a cítím v sobě vzrůstající agresivitu řidiče, který byl díky kolonám na D1 nucen zpomalit ze 150 kilometrů v hodině na nulu. Vleču na zádech batoh a jsem netrpělivá, i když dobře vím, že není kam chvátat.
Zneklidňuje mě obraz dokonale barokního města a jeden milion lidí jako součást toho díla. Všechno je barevné, teatrální, kýčovité, lákavé, k nakousnutí. Chceš bejt součástí zlatý mládeže? Můžeš. Chceš se zabít? Skoč. Čekám.
Barokní pomíjivost. Jeden dotek, nic víc. Ne nashledanou, ale sbohem. Nejistota nebo naopak naprostá jistota. Memento mori.
To je to něco, z čeho mě v Praze mrazí. Asi.

Miyako Ishiuchi, fotografie 1976-2005

2008-04-04T14:25:00.006+02:00

Miyako Ishiuchi, fotografie 1976-2005

Miyako Ishiuchi je japonská fotografka narozená roku 1947, jejíž retrospektivní výstavu je možné vidět do prvního června v pražské galerii Langhans. Má dar zachycovat duše lidí i věcí, se kterými přichází denně do kontaktu, bez teatrálních gest, významných pohledů a výkřiků ega. Portrétuje pětaosmdesátiletého tanečníka bez zobrazení jeho obličeje, zastavuje čas v bytech, kam už se nikdo nevrací, fotí osobní věci své mrtvé matky a na místech, kde dřív bylo dětské hřiště, sbírá nahořklou nostalgii minulých dob.
vřele doporučuju.

hledač-sběrač-lamač

2008-03-27T09:27:00.004+01:00

Střih - retrospektivní záběr, dole nápis "o týden dříve..".
Pak detail na vinětu griotky Božkov, kamera připevněná na nákupní košík supermarketu Kaufland - vzpomínky na nejtvrdší punkovou (post)pubertu se vracejí jako vize brzkého konce světa v záplavě bublinek šampusu Imperial Club.
"Vím, co jím. Nevím, co udělám." Dalí měl vždycky pravdu.
Střih.
Ruka s flaškou vína nad popelnicí. "Jestli to nechcete, vyhodim to."
Řev (chceme).
Osudnej klub: Pivní bodyshot, nová forma.
Kultovní klub: "Pane Bože, já bych tě lízal!"
Auto: Stejná sestava jako minule, jsme na tom líp. Stárnem.

Poučení: Vymejvání mozku přestává fungovat ve chvíli, kdy už neni co vymejvat.
Amen.

Hormonální akvárium

2008-03-13T17:38:00.011+01:00

Festival Jeden svět je tu od toho, aby otevíral oči tam, kde je všichni zavíráme. Mechanickej pomeranč dnešní doby.
Tenhle film je trochu jinej. Řeší věci, co se dotýkají vás i mě, ne někde daleko v Africe, tady a teď. Nesrovnává vyžraný ropný magnáty s lidma bojujícíma každej den o přežití. Jde rovnou k věci. S vtipem, zajímavou kamerou, mrazením v zádech, snad i lehkýma výčitkama svědomí.
Jediný, o čem mě celej festival nutí přemejšlet, je, jaký procento diváků nějak změní svůj styl uvažování a taky jestli ho změnim já. Možná trochu jo.

..

2008-03-05T08:57:00.002+01:00

"Ona strašně kouří."
"Nekouřim."
"Kouříš."
"Se podívej na sebe."
"Jo, jenomže já kouřim jako hovado."

Aha.(foto: bílá tečka na RŮŽOVÉM pozadí)

Till death do they party

2008-02-24T13:37:00.006+01:00

Jedna věc mi v Brně chybí. Pořádnej jihočeskej punk (Pudem do Kaufu, vole?).. bizardní (filmový) večery.
Vybaví se mi moje poslední narozeniny:
Zuzko, říkali jsme si, že jako poslední z nás nemáš ještě nic ze sexshopu. Spodní prádlo, šlehačka, cukrovej meloun.
(..Mladost, radost a poslední měsíce středoškolský naivity.)

Vrací se mi to vždycky, když stojim před Literkou.
"Hej, chlape, máš oheň?"
"Nejsem chlap."
"Sorry. A ten oheň máš?"
"Jo."
"Dík. A nechceš mobil za dvě padesát?"

Změna: O něco zničenější játra a plíce; svoboda pohybu vykoupená nesvobodou konzumace alkoholu.
Miluju samostatnost a nesnášim zodpovědnost.

Jedu do Tesca, Griotka Božkov, jasná volba. "A osmnáct bylo?", napadne mě. Vybavím si P, K a sebe, jak ve večerce na sídlišti Máj nakupujeme spolu s rumem mouku, cukr a kypřící prášek.
Píp
Píp
Píp.."A osmnáct bylo?"
"Á, do prdele! (potichu) My to máme na bábovku. Domu."
"Tak tu můžete dělat i bez rumu."
Taška plná mouky a cukru, metla mladstvých pankáčů.
Teď už jsme velký. Projevuje se to tak, že se nahrnem k J, bavíme se o zkouškách, máme blbý kecy a delíria ostatních na videokazetě. Pak se rozvalíme na gauč a koukáme se na Party Monster. Culkin se moc nezměnil, zase sám doma, teď jenom s o něco užšíma zorničkama. I am here, there´s nothing to worry about.Jak řekla P, jsme na hovno club kids. V poledne dorazim domu, hodim tašku do kouta a cinknutí plný flašky mi dá za pravdu. Amen.

Maďaři a ti druzí

2008-02-21T09:23:00.008+01:00

Začalo to jednou ráno v GTS.
"Letenky do Amsterdamu už máme jenom za šest tisíc."
"Fajn. My máme jenom pět."
"Je mi líto."
"Nevadí. Co třeba .. Budapešť?"
"To by šlo."

O dva dny později, Florenc:
Dáváme maďarsky mluvícímu a mocně gestikulujícímu řidiči autobusu do ruky jízdenky a nekompromisně se tlačíme dovnitř. V pět ráno nás Eurolines nechávají vlastnímu osudu na nádraží v Budapešti spolu se zjištěním, že s angličtinou a evropskou měnou po kapsách jsme těžce narazily.
Poprvé utečeme žebrákům v metru i revizorům u eskalátorů, ubytujeme se v hostelu Marco Polo a vyrazíme do ulic. Překvapí nás to. Tohle je ta Paříž východu?
Statistiky se tváří optimisticky - turistický ruch vzkvétá, ekonomika roste. Když procházíte zimním městem, připadne vám to jako utopie nebo propaganda, pozůstatek vyvolávání hesel o lepších zítřcích. Za všemi obrázky z pohlednic, paláci demostrujícími hrdost a sílu bývalého impéria, je pachuť dvou prohraných světových válek a pozůstatky následných režimů a jejich opatření. Na zemi se válí žebráci ve vlastní moči, matky s dětmi nastavují ruku pro pár forintů, mimo hlavní turistické zóny je všude špína, chudoba a zvláštní lidský chlad.
Všechno je tak nějak silnější než v Praze, všechny kontrasty se prolínají a vzájemně dotýkají. Na jedné straně paláce, opery, kostely, výstavní haly, lázně a stylové kavárny, kde kafe nejde pod 500 forintů, na druhé straně právě chudoba, špína a staré tržnice stojící stranou turistického zájmu (naštěstí). Všechno pěkně vedle sebe, tak blízko, tak absurdní, s tak neevropsky vysokou výpovědní hodnotou.
.. Köszönöm.

Egészségére!

2008-02-16T16:16:00.003+01:00

Na zdraví.

Na psaní
dneska už nemám.

fotky z našeho výletu do Budapeště TADY.

indulások!

2008-02-10T11:19:00.001+01:00

önöké magyar.

+

2008-02-06T11:19:00.001+01:00

D+
tak tohle bylo kurevsky dramatický.

-

2008-02-04T21:58:00.000+01:00

hopes and fears.
..s nadějema mám daleko větší problém. Asi proto, že umíraj poslední.

Nový Sons&Daughters mě zoufale nebaví. Buď jsem já zestárla, oni zkostnatěli nebo obojí, což je nejhorší a nejpravděpodobnější varianta.
Kde jsou ty sexy výkřiky? Kde je rytmus, kvůli kterýmu se zrychluje tep a zpomalujou reakce na nečekaný podněty? Kde je sakra to NĚCO, co je odlišuje od ostatních britskejch kytarovek? Kde jsou špinavý prostěradla? A co na to Jan Tleskač?
S&D zabředli do bahna okolní mrtvolný kytarový líbivosti a jsou teď jenom další z mnoha. Škoda.

Kafe a cigára. Taky jsem čekala víc. Asi jsem na ně měla jít tenkrát do Kotvy, když ke každej vstupence dávali malý presso a jedno lehký máčko.

A škola. Ve středu skončim tuhle agonii. Už se nemodlim ani nepracuju. Asi bych měla.

?

2008-02-03T19:52:00.000+01:00

Potkávám zase nový lidi a mám pocit, že to všechno dává smysl.
Třeba včera. Šla jsem nakoupit kafe a barvy, ve výtvarnějch potřebách to vonělo terpentinem a U Michala ovocnejma čajema a brazilskou kávou. Usmívala jsem se.
Večer jsme kouřili melounovej tabák, pili jasmínovej čaj a koukali na Once. Když jsem začínala bejt nostalgická a sebelítostivá, dozvěděla jsem se něco, co mě vrátilo zpátky na zem, nafackovalo mi a poslalo do hajzlu, protože moje problémy jsou jenom představy, který si vytvářim. Naděje, obavy, zmatky, city, opožděný radosti.

Nebo dneska. Fakt krásnej den. Nebe je modrý a já cítim v žilách jarní eUFOrii.

Nebo ve středu. Asi nedopadnu dobře, i když co je vlastně "dobře"? Budu mít čas na věci, na kterejch mi záleží. V učení nevidím smysl od doby, co mě podruhý vyhodili od zkoušky jenom proto, že tu otázku mysleli jinak. Asi fakt vydržim málo. Ztrácim motivaci někomu dokazovat, že (hravě) prolezu do dalšího semestru, protože mě tahle tvář religionistiky dávno přestala zajímat. S vědomím, že se na to za týden tak jako tak vykašlu a pojedu DOMU, se mi najednou žije fakt lehce. Ne že by se mi tu nelíbilo, ale měsíc je dost. Mám málo spodního prádla a netěšim se jen na pračku.
Chci se rozběhnout po zahradě v tý starý květovaný sukni, pohladit kočku, zajít do pivovaru na ležáka, přestěhovat si zvětšovák a celej den strávit se smradem vývojky Foma.

!

2008-01-27T14:43:00.000+01:00

!!!

5:57

2008-01-27T05:57:00.001+01:00

Ještě nikdy jsem nejela posledním nočním autobusem.
Půlka lidí smrděla jako smrtící koktejly piva a lihovin, zbytek zíval - asi jeli do práce - a já si zpívala Pingu hop.
Šli jsme ke Q. na čaj.
photo by [Chiki]

Re:

2008-01-25T22:41:00.000+01:00

Realita.

Je pozdě.
TEĎ už neexistuje.

Možná někde mimo.

ALE

2008-01-21T16:19:00.000+01:00

"Máte přehled, skvěle napsanou semestrální práci, obhajoba také velmi precizní, ALE dnešní den má nějakou špatnou zkoušecí karmu. Rádi vás uvidíme příště, slečno Balounová."

Takhle to prej chodí. A já kráva zapomněla, že už mi to někdo říkal.
Zadupou mě do země ještě dřív, než se do ní stačím zahrabat.

..

2008-01-19T16:46:00.000+01:00

NA VŠECHNO SE MŮŽU VYSRAT
ale na tebe ne
ne, na tebe ne
ne; ne, ne, ne, ne!

Na všechno se můžu vysrat
jenom na tebe ne
protože ty sereš na mne
protože ty sereš na mne

(J. H. Krchovský: Mladost – radost…)

Švédský stůl

2008-01-16T10:34:00.000+01:00

(foto: www.ndbrno.cz)

Švédský stůl, to je tragédie z plastikového tácku, tragédie o třech chodech a taky dokonale cynický uzený losos, hloupoučky roztomilá likérová špička a rytíř z veky, který má místo hlavy ančovičku.
Dovedete si představit eskymákovu masturbaci, zákusek líbající se s jednohubkou nebo mluvící staženou lasičku? Pokud ano, gratuluju - pokud ne, zajděte do divadla, nevěřte obrům - sežerou vás - a taky nechtějte rozsekat porcovanou rybu, když už to udělali jiní.

Švédský stůl, Brno - divadlo Reduta, 15/1/07

"..potřebuju pít víc než si myslíš. Abych byl někým jiným, abych byl sám sebou."

2008-01-09T10:06:00.000+01:00

..Přemýšlíte někdy o tom, kdo vlastně jste, když jste sami sebou? Jestli jste ve skutečnosti uřvaný a požitkářský spratci, malý děti s velkejma očima nebo melancholici, pro který je svět kolem jenom neskutečně silnej mechanismus na hořkosladký slzy?
Taky se tak strašně rádi hrabete ve svejch náladách, zvlášť když máte na uších sluchátka? Možná to tak mám jenom já. Ale co.

Když poslouchám soundtrack z DeathProof, spadám do skupinky divokejch hyperaktivních dětí, se kterejma si rodiče zatraceně užijou. Baby, it´s so easy! I don´t care.
Vykloním se z okna a zařvu na kolemjdoucí jedinou větu, kterou umím ve francouzštině. Za chvíli už vyhazuju z apartmánu nadržený černochy. Jo, je to fakt lehký. Sice nejsem z Francie, ale z tohodle nic nebude, zlato.

Když poslouchám DVA, jsem krásná malá holčička s blonďatýma copánkama. Mám strašně ráda, když mě někdo hladí po vlasech. Usínám, jsem šťastná. Běhám po rozkvetlý louce, mám na sobě šaty, co mi šila babička. Mám ráda léto. A ráda si hraju s tím velkým barevným míčem. A taky miluju, když můžu chodit bosa. A.. ..a.. mami?

Když poslouchám novou PJ Harvey, mám pocit, že tý krásy kolem je moc. Zavírám oči a promítám si vymyšlený příběhy, okamžiky štěstí a dotyky lásky, která se ztratila někde po cestě. A najednou je mi tak nějak smutno. Ale slzy, co mi tečou, chutnaj sladce.

s m v i

2008-01-04T15:44:00.001+01:00

Znáte ten pocit, kdy vás něco vrátí do minulosti?
Tím líp, když je to úplná kravina.
Střih.
Sedím s M. v Literce u stolu s tajnou zásuvkou plnou nechutnejch pokladů jako dřív každý úterý, houpem se na vratkejch židlích s básničkama a řešíme věci, kterejm jsme se dřív chtě nechtě smály. Na stole stojí kakao. Je to dávno, co jsem se sem bála chodit sama. Je to dávno, co jsem přemejšlela, co si dám. Girl, you´ll be a woman soon.
Jenom to Jaro je najednou o něco kyselejší. Asi už jsme velký, ale dospělý nebudem nikdy. Aspoň ne v těhle čtyřech zdech. Možná ani v tomhle městě.
Tyhle fotky s tím souvisí. Nic nekup a uteč. H&M - jasná volba. Při tomhle focení nezemřelo ani jedno zvíře.
Když jsme se s M. loučily, byla už tma. V ruce prázdný krabičky od cukroví a v hlavě melancholický pocity. Domů jsme jely stejným směrem, ale s jiným cílem. Kameňák/Brno - Londýn.

s bilancováním..

2007-12-31T00:46:00.000+01:00

..to máte jako se sexem. Všichni to dělají, chtějí dělat nebo o tom aspoň mluví. Zvlášť když se datum přiblíží poslednímu prosincovému dni, všichni bilancují a tvoří hitparády, stupnice, statistická pojednání a žebříčky hlava nehlava. Co na tom, že změna datumu je to poslední, co může cokoliv změnit. Přidám se.

Hudebně..
Jsem se už na patřičných místech vyjádřila, takže se teď trochu vykradu, zasměju a vypláču.

Domácí objevy:
...
Please the Trees
Protože vrací do hry city schovávající se za velkými gesty a zbytečnými frázemi, slzami smývají nánosy městské špíny a letmým dotekem probouzí nostalgickou stránku posluchačovy duše. Nechtějí se líbit, potřebují se vyjádřit.
...
Sporto
Protože si na nic nehrají a nemají problém s nasamplováním pornovzdechů do písniček pro romantické dívčí dušičky. Co na tom, ze neumí moc dobře anglicky. Jsme přece lidi.
...
Midi Lidi
Protože jsou tak krásně dětsky naivní a přitom tak rafinovaní. A taky proto, že tohle léto bylo nejhezčí, co jsem zažila. Vážně.

Koncerty:
...
Midi Lidi + Warren Suicide (25. 8., Karlovy Vary, v rámci festivalu Fresh Film Fest)
Dvojkoncert na rozlučkové party Fresh Film Festu. Midi Lidi se svými dětsky jednoduchými barevnými projekcemi rozzáří jiskřičky v očích. Je toho hodně co říct. A Midi Lidi mají co říct. Mluví geniálně hravým jazykem – a jejich hru si užívá i ta poslední mozková buňka.
V zákulisí se míjí s Warren Suicide. Smrt přece patří k životu. Ale že to přijde tak rychle, by sotva někdo čekal. Antikrist tančí s andělsky vyhlížející dámou Cherie, naivně proužkovaný svět se ztrácí pod koly vlaku. Konečná stanice: Berlín. Po pódiu teče krev a padají hlavy.
Midi Lidi a Warren Suicide. Dokonale černobílý koncert.
...
Placebo (5. 6., Brno - hala Vodova)
...Aneb rozlučka se Stevem, která proběhla v době, kdy se ještě o loučení nemluvilo nahlas. Brno, hala Vodova. Tuny makeupu, černých linek, očních stínů a řasenky, uhrančivý Stefan Olsdal, ďábelsky přesný Steve Hewitt a sexuální Bůh Molko, který od časů bělejšího makeupu a černějších kruhů pod očima přibral do arzenálu svých trendy doplňků syna Codyho. Brian se za tu dobu nestal tatíkem přetékajícím přes gauč obýváku - to jen tak mimochodem. Hudební stránka věci vcucne mozek i na deskách. Ale naživo jsou Placebo zážitek číslo jedna. Zatraceně sexy zážitek.
...
Lakmé, Akimbo a Elektročas (11. 11. Brno - Yacht)
Došla jsem ke zjištění, že HC má něco do sebe. Bolí. Řeže. Řve. Na nic si nehraje. Život není peříčko.

Alba:
...
Radiohead - In Rainbows
Všechno, co je pro mě důležité, už bylo řečeno. Nic se nezměnilo.
...
CocoRosie – The Adventures Of Ghosthorse & Stillborn
Nová deska CocoRosie je krokem vpřed. Z dětství do dospělosti, z pískoviště do ulic města. Dotyk dětského střevíčku s tvrdou dlažbou je poznamenán nárazy reality, naivní sny se potápějí do bahna okolního světa, zvuky starých mechanických hraček dávno nahradila elektronika a do lyricky podbarvených hlasů sester Cassadiových se tu a tam přimíchává rapový akcent. Romantická představa lásky se tříští do ostrých střepů, které řežou hluboko v hrudníku. Skrz slzy ale stále prosvítají světýlka, která poletovala kolem CocoRosie už v době, kdy v plechové vaně natáčely debutové album La Maison de mon Rêve.
...
PJ Harvey – White Chalk
Na desce White Chalk PJ Harvey odhazuje šaty potrhané ostrými černě nalakovanými nehty Rock´n´rollu a neúprosně surového lidského hlasu, obléká andělské roucho a na klapkách piana se přenáší do vyšších sfér. Její minulost zůstává dole v blátě, křičí a vhání do očí slzy. Aktuální tvář PJ Harvey je spíš dětsky něžná než neodolatelně vyzývavá. Je vílou, která pohladí po tváři a vykouzlí první paprsky slunce. Má krásnou a panensky čistou tvář, snad proto není problém ji platonicky milovat – stačí si zvyknout na její něžné rysy.
...
The White Stripes – Icky Thumb
The White Stripes se po dvou letech vrací s novou deskou. Struny Jackovy kytary jsou zatraceně ostré, v béčkových hororech by mohly zabíjet ve velkém. Nedusí, neškrtí, pracují čistě a rychle. The White Stripes si rádi hrají – dřív než vás odstřelí, ohlásí nadcházející bitvu tóny dud a zrovna ve chvíli, když zahlédnete za kopcem armádu v kiltech, protrhnou vaše ušní bubínky přesně mířené údery bicích. Nakonec vaší mrtvolu pohodí někde na kraji města, rozdají si to na zadním sedadle a odjedou někam hodně daleko.

Filmově...
Mě tenhle rok nic nového nijak zvlášť nenadchlo. Snad až na sérii Grindhouse. Nebo si nevzpomínám, což v praxi znamená totéž. Mé pseudointelektuální já ale potěšily dva filmové zážitky - Fresh Film Fest a Ji.hlava. A taky hora filmů z let minulých. To všechno samozřejmě i s úroky.

Fotograficky...
Mi prospěla změna prostředí. A hlavně kouzlo okamžiku.

Jinak...
Změnila jsem se. Třikrát jsem balila své věci do krabic a opouštěla zajeté koleje. Poprvé to bolelo. O to víc jsem pak cítila, co znamená být šťastná. Mít to v sobě. Smát se na cizí lidi a nezajímat se o to, co si o mě kdo myslí. Přišla jsem na to, že pocity štěstí nejsou závislé na vnějších okolnostech tak moc, jak by se mohlo zdát. Když nic moc nemáte a stěhujete se během jednoho dne z místa, kterému jste skoro dvacet let říkali domov, hrabete se ze sraček a pořád máte někde vevnitř takový zvláštní pocit světla a tepla, to je ono - tyhle pocity. Řekla bych.
Ale být na to všechno sama bych asi nezvládla. Díky, m.

Studijně. To asi nemusím rozvádět. Mám maturitu a zkoušky na krku. Možná že za měsíc přijde čas zúčtování a následná tvorba nové kolonky - průser roku.

V duhách

2007-12-27T11:56:00.000+01:00

..je zima a hlava je pořád plná slz a nadějí Thoma Yorka. Nic novýho - jenom zašlo slunce a všechno je ještě padesátkrát silnější.
Na světě jsme každej sám za sebe. Ten zbytek je bonus. Něco jako když si koupíš cigarety a vyhraješ Audi. A pak se v tom nádherným červeným Audi zabiješ.

In Rainbows..

2007-12-25T23:31:00.000+01:00

Málokdy dokážu celý den poslouchat jednu desku.
Síla In Rainbows od Radiohead se pohybuje na hranici únosnosti.
Je krásná. Je nebezpečná. Nebojí se zamilovat, i když dopředu ví, že to bude bolet.
Sedím přes dvanáct hodin na jednom místě, mám zavřené oči a přemýšlím, proč se mi tak často jako prototyp ideálního prostředí vytvoří v hlavě noční město. Asi proto, že když je tma, neschováváme se, ať to zní jakkoliv divně. Jsme noční zvířata, co jednají rychle, bez přetvářky a výsledky vidí až ráno očima cizích lidí.
Možná že tyhle noční světy ožívají na In Rainbows se vší krutostí ranního světla, které se vkrádá do zbytků lásky nesměle vykukujích z rozházeného oblečení. Tohle je ta hořkosladká esence života.
Poletuje kousek nad zemí, je lehounká a čistá. Stačí natáhnout ruku a změní se v závaží táhnoucí pod zem poslední zbytky naděje.

"Byl to jeden z těch dnů, kdy každou chvilku začne sněžit a vzduch je jak nabitej elektřinou, skoro ji slyšíš. Znáš to… A tenhle sáček tam přede mnou tancoval. Jako malý dítě, co si chce hrát. 15 minut. Ten den sem si uvědomil, že existuje skrytej svět. A v něm neuvěřitelně laskavá síla, která chce, abych pochopil, že není žádnej důvod se bát, nikdy.Vím, že z videa to necítíš, ale aspoň se to připomene. Musím si to pamatovat. Na světě je tak moc krásy, že cítím, že už to neunesu. A moje srdce prostě pukne…"

Tečou mi slzy. Konečně.

Bydlíme, part III.

2007-11-29T23:25:00.000+01:00

Potřetí za tenhle rok skládáme kousky životů do krabic. Den nato opouštím miniaturní prostor koleje, klíče nechávám na stole a zabouchávám dveře.
Odjíždím vlakem domů a těším se, jak bude náš (náš?) byt vonět až se v pondělí vrátím do Brna.

Už je to tady...

2007-11-23T16:34:00.000+01:00

...ZASE!
"Věříme zajisté, že jsi něco, nad co nic většího nelze myslet.
...
Není ovšem možné, aby to, nad co nic většího nelze myslet (id, quo maius nihil cogitari potest), bylo pouze v nahlédnutí. Je-li to totiž pouze v nahlédnutí (in intellectu), lze myslet, že je to také věc sama, což je více. Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího. To však jistě není možné. Existuje tedy beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze myslet, a to jak v nahlédnutí, tak jako věc sama." (Proslogion II)
Už jsem se nemohla dočkat. A to jsem ve čtvťáku myslela, že TO CHÁPU.

Bestiář..

2007-11-21T00:31:00.000+01:00

Viděla jsem. Stačilo mi."Bestiář je příběhem mladé ženy Karolíny, jejíž život pronikavým způsobem změní vztah se záhadným a neuchopitelným mužem Alexem. Je to vztah plný nejistoty a podivínských nejasností, vztah, který vyčerpává. Karolína se rozhodne vymanit se ze své citové závislosti a naučit se na jiných mužích, jak přestat být submisivní.. Chce být tím, kdo udává tempo, chce změnu rolí. Bude se chovat tak, aby měla věci pod kontrolou, bude nezávislá, bude víc brát než dávat! Záhy se ale ukáže, že toto není cesta. Jediný způsob, jak být nezávislý, je být sám sebou a nemít potřebu to nikomu "natřít"! Kdo by si myslel, že Bestiář je o bestii, tak mu film ukáže, že to tak není. Film není pojímán se zacílením na ženské publikum, je to příběh, který chce oslovit diváky napříč diváckým spektrem, nezávisle na pohlaví na věku."

..už anotace mě měla upozornit, abych dala ruce pryč. Ale F. A. Brabec za kamerou mi vkládal do hlavy nové naděje, které zemřely s první výměnou pohledů mezi "nezávislým" makléřem Alexem a redakční puťkou Karolínou. Ne že by se mi občas nepodobala, ale Paroubkovi vztah asi nerozvrátím. Asi proto, že nedělám v Bazaaru. Nehledě na to, že i se svojí mírou (nejen vztahové) schizofrenie mám pořád ještě co dělat.

..co abych Tě, drahá..

2007-11-19T13:24:00.000+01:00

..oběsil?

***

Vraťme se o týden zpět. Probouzím se, mám sucho v puse a vzpomínám si, že jsem včera po koncertu Akimba chtěla jít spát na kolej. A ráno do školy na přednášku o prvních mnišských řádech, která skončila ve chvíli, kdy jsem se převalila na bok a přetáhla si květovanou peřinu přes hlavu. Teď už nikam nespěchám.
Týden plyne rychlým tempem, podáváme si ruce s realitními makléři a odvoláváme nabídky, které nejsou reálné. Mám hlavu v mracích, mokré nohy a těším se na čtvrtek.

***

Střih. Vystupuji z tramvaje uprostřed pochybné čtvrtě a marně hledám kulturní dům Musilka. Zachraňuje mě večerka a starší pán s igelitovou taškou rozpomínající se na zlatý věk tancovaček. Rozrážím dveře do sálu, objímám se s T., fotím. Fotím. Fotím a odcházím na bar. Líbám se, ale neztrácím kontrolu. Líbám se s T. a objednávám další pití. Pak v nezvykle brzkou hodinu T., K. a já odcházíme spát. Házíme po sobě sněhové koule, hledáme koleje, ptáme se nočního chodce a já pomalu začínám cítit v žilách sílu nazelenalého alkoholu. Trochu klopýtám, s dětskou radostí se kloužu po udusaném sněhu. A to je chyba. Koleno.

Díky všem, co mi pomohli nahradit druhou nohu. (Díky T. a K. za odtah, mikrobusu skupiny na U. za přiblížení, M. a Ž. za oběd a (nejen fyzickou) podpěru/oporu, osádce auta s L. za volantem za odvoz na západ, a m. za zbytek.)***

Od té doby ležím v posteli a do uší střídavě pouštím údery Lvmen a řev Lakmé. Násilí, řev, surovost, krev. Pak proklikám všechny křížky, co na mě koukají z horních rohů monitoru a přesedlám na strategickou hru. Je to pořád ještě v normálu?

A nová láska má jméno..

2007-11-17T21:58:00.000+01:00

..Bollywood. je to vážné.
..pozdrav od Mirčátka..
http://www.youtube.com/watch?v=ujarO05DQfw

Z vlaku.

2007-11-09T22:39:00.000+01:00

Šest hodin ve vlaku. Povalujeme se na chodbičce a pak se ve třech natlačíme na záchod, kde se zavřeným oknem kouříme vanilkový tabák. Když simultálně překládám Shortbus se sluchátky na uších, zatímco se paní s taškami snaží překročit naše těla, přidržím mezi stehny Buška z Velhartic, smočím rty vyschlé ze včerejšího večera a napadá mě, že to se mnou jde z kopce. A taky, že tam dole, kde moje oko tuší pokračování toho kopce, se mi ku*evsky líbí.

Shrnutí, spadnutí, sfouknutí, shlédnutí, vzlétnutí

2007-11-02T16:03:00.000+01:00

Když se budu snažit napsat něco o minulém týdnu, ztratím se. Je toho tolik, že to tvoří obrovskou spirálu, která vtahuje můj mozek a mele ho jako v mlínku na maso. Jsem zmatená, roztěkaná, nejistá. Nebo spíš jistější, než bych chtěla?

Minulou sobotu jsem sbalila kufry a odjela do Ji.hlavy na festival dokumentárních filmů. Večer koncert The Mood a Please the Trees. V noci slovenští spolubydlící ukořistili víko od kanálu, což se samozřejmě muselo oslavit. Nic proti, ale to bongo mohli nechat ležet. Poprvé za svojí kolejní kariéru jsem spala s hlavou pod polštářem a dopoledne klimbala (!) na jednom z nejúžasnějších filmů, co jsem za poslední dobu viděla. Sao Paulo, Symfonie metropole (1929).

V neděli večer Listování v HaDivadle. Petra Dvořáková: Proměněné sny. Rozhovory s religionistickým nádechem. Nebo spíš teologickým? Co je objektivita? Je?
Nedají mi pokoj.

V pondělí jsme s Ž. byly v Domě designu na přehlídce filmů a prací Ateliéru grafického designu FaVU. Až budu velká, chci mít talent jako oni. Zatím se jenom koukám.

V úterý tradiční návštěva hospody vykoupená dvoudenním učebním plánem, který mi o den později vynesl 34 bodů ze sta - takže málo. Asi jsem se měla tu Bibli vážně naučit nazpaměť.

Ve středu MeziPatra. Konkrétně filmy ..A bude hůř (silná atmosféra, kterou jsem u postkomunstických filmů s antikomunistckou myšlenkou snad ještě nezažila) a blok Krátkých filmů pro melancholiky. Co se týká těchto sedmi filmů, asi jsem trochu přestřelila - za ukroucený krk stály tak dva - což jim, vzhledem k tomu, jak je homosexualita VÝHODNÝM a NOSNÝM tématem, moc nepřidává.

Ve čtvrtek jsem se vyspala do růžova a pak poprvé v životě ve větším měřítku překonala odpor a strach z druhé strany objektivu.

(photo by [Chiki]-dík)

Večer jsem šla na Flédu na Pohřební kapelu a Boban i Marko Markovič Orkestar. Tak trochu sama, nejsou peníze. Ale já tam chtěla. Byl to nádherný večer. Potkala jsem lidi s jisrkou v oku a úsměvem na rtech a i neplánovaná procházka přes polovinu nočního Brna byla korunovaná sympatickým rozhovorem.
Tož já valim, děcka.

Zdálo se mi..

2007-10-19T11:58:00.000+02:00

Zdálo se mi o vůni spadaného listí.
Zdálo se mi, že mi do pokoje přiletěla sněhová vločka.
Zdálo se mi o domě někde vysoko v horách, kam se moc návštěv nedostane.
Zdálo se mi o jinovatce a červených tvářích.
Zdálo se mi o dítěti v pruhovaných rukavicích.

Zdá se mi, že jsem šťastná.

2P

2007-10-13T19:24:00.000+02:00

jako Punková Pantomima.
METAMORFÓSIS FAMFULÁRE.
V rámci festivalu nového divadla Velká Inventura. Fraška s prvky televizní zábavy, která vám po chvíli začne dávat smysl. Nebo naopak - záleží na tom, jestli se jí necháte vtáhnout a jestli se vám zmrtvýchvstání rybičky nebude zdát jako blbost.
Punks not dead voe. Ale když se válíte smíchy po zemi na punkovém koncertě, můžete dostat přes hubu.
Je to KOČ-KA!

Kulturní

2007-10-11T16:32:00.000+02:00

...zase jeden post vytlačující do hlav otisk mého kulturního života - nebo aspoň pokus o něj.
zaměřím se na měsíc září a zážitky spojené s moravskou metropolí.

...Listování ve Skleněnce. Mempo Giardinelli: Žhavý měsíc. Zapomeňte na magický realismus a zkuste erotickou magii! Žhavý měsíc hraje barvami: vypadá jako thriller, parafráze na Fausta, možná apokryfní černý román. Jemu je dvaatřicet, jí pouhých třináct, ale v tom zdaleka není jediný problém. Buďte připraveni!

***

...semestr start, Starobrno s pěnou zformovanou do podivných útvarů a pán kosmického vzezření pojídající puding s rychlokvaškami.

***

...oťukávání brněnského nočního života na koncertě Erika Truffaze. když mě pár dní před koncertem Q. lákal na Flédu prostřednictvím nevelkého množství skladeb s velkým množstvím inspiračního potenciálu, řekla jsem si, že trocha melancholie a křehkých náladových tónů nikdy nezaškodí. chyba lávky, žádné slzy v očích a rozklepané ruce. Let´s dance. když jsem se vrátila, všichni už spali.

***

...Aneta. skvělá, suverénní Aneta. profesionální zážitek se vším všudy. ALE. sportovní hala. (krátký záblesk vzpomínky na uřvaného poloboha.) svítící kruhy, blikající rohy. Roe-deer v chumlu třicátnic-maminek a třináctnic příliš mladých na nálepky lolitek. publikum podobné drtivé většině návštěvníků velkých koncertů v Česku. konzum. a ještě k tomu jsem přišla pozdě.

(foto: misha)

***

...Divadlo Líšeň - Domovní requiem. Zlá hra. Groteskní maňásková exhibice o životě a smrti v blahobytu konzumní společnosti. Temný loutkový thriller o našich spoečných vášních, sexu, násilí, brutalitě a hnusu, plný těch nejodpornějších úchylek - prostě všeho, co nám dělá dobře.

(foto: www.divadlolisen.cz)

***

Malá anketka

2007-10-04T18:46:00.000+02:00

..kterou jsem rozjela v ulicích nočního Brna, takže by bylo škoda utopit ji v propadlišti dějin.

1. Máte rádi hrozny?
2. Pokud ano, máte raději červené nebo bílé?
3. Co děláte s peckami?
a) Plivu je na zem
b) plivu je do dlaně
c) plivu je jinam
d) rozkusuji je
e) polykám je
4. Pokud se nemůžete rozhodnout, co s nimi, je vaše konečná volba závslá na momentální náladě, počasí, množství vyptých piv nebo něčem jiném/je nezávislá na těchto okolnostech. (nehodící se škrtněte)
5. Přáli byste s hroznové víno bez pecek?
6. Vzali byste si na ulici od neznámého člověka v nočních hodinách hrozen?
7. Pokud ano, raději od muže nebo ženy?
8. Snědli byste jej?Odpovědi prosím posílejte do komentů, případně na můj email uvedený v záhlaví blogu. Děkuji vám za vyplnění dotazníku a přeji krásný den.

Doma je tam..

2007-09-20T21:03:00.000+02:00

..kde vás mají rádi.
Doma je v hospodách, kde si nestěžujete na podmíru.
V kavárnách, kde sedíte a sledujete obláčky u stropu.
Na koleji, kde si ráno s bolavou hlavou dáváte horký čaj.
Na jihu, kde znáte každou cihlu vašeho oblíbeného klubu.
Tam všude jste s lidmi, se kterými je vám dobře.
Je to celé jedna velká mystifikace. Doma je tam, kde se nemusíte sprchovat v žabkách.

Po měsíci

2007-09-12T13:45:00.001+02:00

Ten měsíc byl krásný. Možná o něco krásnější, než bych si zasloužila.
James Harries.
Divadlo Continuo.
Světáci voe.
Fresh Film Fest.
Francie. Rozporuplné pocity.
Doma.
Změna.
Podívala jsem se na západ, jih i jihovýchod. Za hranice i těsně před ně - ve všech ohledech.
Teď je za oknem podzim, poslouchám Joannu Newsom a připravuji se na nový život. Nebo si to aspoň myslím.

Édith Piaf

2007-08-15T13:35:00.000+02:00

Málokdy dokáže být životopisný film takhle silný. Starší pán se zvedá ze sedačky, sundavá brýle a otírá oko stejně jako ta blondýnka, co nemohla zastavit smích, když malá (slepá) Édith narazila do sloupu pouličního osvětlení. Jdeme noční ulicí, mlčíme.
Síla La Môme nespočívá ve filmařském umění, ale v příběhu. V hořkém příběhu Édith Piaf.

Non, rien de rien. Ničeho nelituj.

Tak jsme zpátky doma.

2007-08-14T18:41:00.000+02:00

živí, zdraví, čistí, pořád ještě nevyspaní.

na týden horalkou a nikdy jinak.

kdyby vás zajímaly fotky z našich cest po slovinských serpentýnách, které bez varování končívají kolmými srázy, koukněte sem.

*Kozmic Blues

2007-08-07T14:49:00.000+02:00

*Coin Operated Boy
*Máta v rumu
*Kakao v hrnečku
*Kouř u stropu
*Blondie v uchu
*Edith v kině
*Černá kočka, bílý kocour
* ..hledání bytu v Brně.

**Tento způsob léta se mi zdá poněkud šťastný.

jo..

2007-07-29T20:07:00.001+02:00

..prý nemám být tak strohá v popisu festivalu(ů). takže. bez toho, abych někoho urazila/pohoršila (přece jenom čtou to tady občas i normální lidi), shrnu Přeštěnice do pár (strohých) bodů.

1. hudba. "hudba". česká hudba. nepřekvapí. a na překvapení tady stejně není nikdo zvědavý.
2. muzikanti. mám to komentovat? některé mám ráda. ale ne úplně tak, jak by se mohlo zdát. tak nějak LÍP.
3. alkohol. VIP chlart.
v chladící tašce v kufru auta pár flašek s tekutinami v barvách semaforu pro chodce.
vinný střik-vylepšená verze.
vodka s džusem. ne džus s vodkou, jako obvykle.
4. vodnice. meloun.5. stan. jeden z největších ve stanovém městečku. pochopitelně ten "náš" (díky, šroube!). jsme sobci. ale nejsme pokrytci. ("jo, zuzko, pojď! Jsi bohyně!")
(>5.1. víte, co je vrchol egoismu?....)6. sukně. Péťáček a Kvjéťáček.
7. Milevsko. kit-kat-ne-brat. kašna s chemikáliemi. pumpa. jídlo!!!>>>8. ♥foťák ♥
9. ♥♥♥terezáček ♥♥♥
10. pomeranč. kocovina.
11. Toi-toie.

chci být chlap..

2007-07-23T19:12:00.000+02:00

..kvůli třem věcem. zbytek se v rámci výhod něžného pohlaví zanedbává.

***

1. záchody na festivalech. nenávidím toi-toie. zvlášť ve čtyřiceti stupních celsia. ta touha mě popadne pokaždé v temném křoví.

2. couvání. nezávislost mizí ve chvíli, kdy málem odřu tři auta najednou. díky, ó, ty milý chlapče s nápisem rallye na tričku.

3. "slečno, máte ráda vánek? ..."

...navíc mám nejasný pocit, že i tu kocovinu zvládáme hůř.

někdy..

2007-07-09T16:27:00.001+02:00

..vás rozhodí i pohled z okna. Nejistota za sklem.
Jistota i nejistota ztrácí význam. Stejně jako slova. Mít i chtít. Přítomnost i minulost. Samota i společnost.
Nebaví mě tenhle stav. Skoro bych si šla někam "pročistit" hlavu. Jen tak. Vůbec nic neřešit.

Seznamte se

2007-07-01T14:24:00.000+02:00

to jsou oni. nasi V&V.

všichni..

2007-06-27T12:01:00.001+02:00

..něco hledáme.

kdo hledá, najde?

Mám radost..

2007-06-21T15:08:00.001+02:00

Zuzana Balounová - Setká(vá)ní

Prachatice, čajovna U Hrušky
přes prázdniny.

Tanec Praha I.

2007-06-11T11:27:00.000+02:00

Jessica Huber: TOUCHÉ

Utilité Publique: FIZZ

"Jessíina dlaň
Její krk
Mé levé stehno
Její chodidlo

***

-Začni každý den hned po ránu
-Věnuj jí důkladnou pozornost a buď lichotivý
-Obdivuj bezchybné boky
-Mluv o tom, jak vysokou má inteligenci, o její neuvěřitelné ženskosti
-Řekni jí, že zhubla
-Říkej, že považuješ její tělo za výjimečné
-Řekni jí, že je: jedinečná, kosmická, kreativní, fyzická, erotická, magická, fantastická, rustikální, komická, orgastická, fotogenická, hysterická, hydrochlorická, satanická, platonická, zednářská, piknická, fanatická, politická,..."

Letní/noční (tvor)

2007-06-04T21:40:00.000+02:00

Je ve mě.
V noci se mi žije o něco líp, toho už jsem si všimla. S létem přichází chlad večera s dohrou prázdninové horkosti. Letošní léto začalo už před pár týdny, zmítám se mezi prospanými dny a probělými nocemi, bolí mě hlava, na ostrém sluníčku a dlažbě města se mi dělá špatně od žaludku, ale možná zrovna tyhle pocity chvilkové slabosti mi dělají tak strašně dobře.
Chodím bosá po zahradě a sbírám lesní jahody (možná si říkáte, že mě ta buranská utopie přejde, ale kdy???), mám hlavu plnou nápadů, dokonce občas seberu síly k jejich realizaci.
Možná jsem konečně šťastná, možná si sobecky užívám dočasného pocitu relativní nezávislosti a možná mi něco přidávají do jídla. No a co.

Dokážete..

2007-05-19T19:16:00.000+02:00

..větu: "prostě ráda fotim, voe." okecat na patnáct minut? nebo třeba housing & architecture / czech vs. english v anglištině?
JÁ TEDA NE.
nedam to-nedam to-nedam to-panika-UŠI KVETLY!!!

/a jestli to dam já, problém budou mít moje játra - držte palce ve čtvrtek dopoledne. dík. budu to potřebovat/

Poslední potlesk

2007-05-18T16:43:00.002+02:00

Není to tak dlouho, co se začala tahle hra přenášet z papíru na prkna, která znamenají svět. Je to přesně půl roku, co se zrodila myšlenka adaptace Eposu o Gilgamešovi jako parafráze na přátelství dvou lidí, kteří jsou mi hodně blízcí. Za toho půl roku se naše životy v občas dost bizardních cestách prolínaly s rodícím se dějem na jevišti. Včera se herci uklonili naposledy - každý konec je však také novým začátkem..

tak trochu nostalgická

2007-05-10T14:28:00.000+02:00

Začíná mi pomalu docházet, že TO začíná hořet. Dost věcí bylo dneska naposled. Chce se mi říct, že je klid od učení, ALE..
Zítra naposledy zazvoní. A večer v hospodě budu mít divnou náladu.
A pak? Když přežijeme, skončíme tam, kde jsme začali. V literce - u kakaa a celibátu.

Z nového života

2007-04-15T09:42:00.000+02:00

Sedím mezi nedorozbalenými krabicemi a jsem šťastná. Venku svítí slunce na kvetoucí třešně, všechno je odnošeno, nemáme toho moc, zatím ani domov, ale měli jsme ho vůbec někdy? Vidím na nádraží, v noci mě budí nákladní vlaky, Bílý potok hadr. Sere pes.
Až najdu kabel, ukážu vám, jak to tady vypadá.
Zatím jenom zdravím z nového světa v Nádražní ulici.

"Are we living in the ghetto...?"

2007-04-12T21:57:00.000+02:00

..když to říká už i Kay..

Sunshine/Bazilika/ČB/11/4

Láska na první dotek

2007-04-08T22:32:00.000+02:00

Je jaro, ptáčci zpívají, párečky se procházejí pučícími parky. Samozřejmě nesmím být pozadu. Můj nový objev nemá jméno. Je záhadný. Umí toho víc než všichni před ním. Už teď, i když jsem na zkoumání jeho těla měla zatím bezmála dva dny a dvě noci...

Tak trochu filmová

2007-04-03T14:25:00.000+02:00

Nedávno jsme se na hodině dějin umění bavili o hudební scéně. Dnešní posluchač opravdu není o moc menší konzument než filmový divák (čtenář). Vy i já. Ale člověk, co se směje u filmu Alejandra Gonzalese Iňaritu a přitom se drbe na zadku? Tak to pardón. To je psychopat.

Za poslední dva týdny mám za sebou dva nové filmy, které jsem chtěla vidět.
Tím prvním byly Vratné láhve. Čekala jsem trochu něco víc, čímž nechci říct, že to za nic nestálo. Stálo, ale v současné době mě Svěrákovsky milý film moc nedojímá ani nerozesmívá. Snad proto, že řeší menší problémy než ty, co zrovna řešíme mimo stříbrné plátno. Někdy se na něj třeba podívám znova. Snad jindy.

Druhým filmem, na který jsem chtěla jít, je Babel. Režisér Iňáritu je záruka kvality, Brad Pitt spíš devíza amerických gest, které ve filmu podobného ražení nečekáte. Tři příbehy ze tří odlišných prostředí (Maroko/USA>Mexiko/Japonsko) jsou provázané spíš povrchně a pokud doufáte, že se spojí tak intenzivně, až si sednete na zadek a z očí vám vytrysknou hořké slzy, sotva se dočkáte. Babel je o něco předvídatelnější než Amores Perros a 21 gramů, což chvílemi zamrzí. Surovost, krev, vypjatá gesta, rozhraní života a smrti, to všechno naštěstí zůstává.
Babel je vynikající film, ale oproti svým dvěma předchůdcům málo zamotaný a s příliš malým prostorem pro nezodpovězené otázky.

.-.

2007-03-05T21:48:00.000+01:00

když je mi večer smutno
koupu se v představách
sprchuji se pochybami
a hádám
co ode mě můžete čekat, milý pane

Ze série Povrchní kecy po stopadesáté

2007-02-24T16:10:00.000+01:00

Commmediante 2007 aneb Když je moře zelenéPunčocháče na ponožky (pro antislipaře prakticky nenositelné), sexy kraťásky, peří na hlavách, dredy ovázané perlami, čepička šaška, buřinka i baret, leopardí plavky za 1300,-, dvě vodnice, potoky zelené, creature of the night na plech, lidi, které jsem tak dlouho neviděla, rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas - Bavořri? (simple girls pochopí, že), někteří zhrzelí, opuštění, zoufalí a pohoršení, jiní OBSCÉNNÍ, zlíbaní a pokousaní, všichni strašně opilí.

...PROTOŽE NÁŠ MATURÁK je jen jednou.V objetí medvěda zatlačím slzu, asi přece jenom konce nemám tak ráda, jak by se mohlo zdát. Zvlášť v trochu použitém stavu jsou navíc najednou všichni tak nějak milejší.

Když se přehoupne druhá hodina noční, milost přeroste v přítulnost, slečna G. se ke mě přitiskne a se slovy: "Zuzanko, ty si moje!" se kolem mě začne obtáčet, prchám za chlapákem P.. P. mě totiž ochrání. Vždycky.
A pak už se nebráním. Znáte to. Jagermeister - Proč ne?
Nebo že by za to mohl Diskoškovej rock?
PS: nebudu lepší, tyhle kalby mě prostě baví. Promiň, mami.
muhehe.

omluvte prosím zhoršenou kvalitu fotozáznamu. to víte.

Když se rodí epos

2007-02-18T21:05:00.000+01:00

Včera jsem přilepila poslední peříčko na křídlo bájného ptáka a vyskočila dva metry vysoko. Ráno jsem se probudila celá zalepená a polámaná.
Pokud si dobře vzpomínám, svítilo ostré jarní slunce, což mi mohlo být jedno, když jsem celý den strávila ve tmě, která znamená svět. Byla mi zima, bolely mě všechny buňky a když jsem hledala východ z jeviště, málem se mi při zakopnutí o kabel podařilo pokácet pár cedrů. Porodní proces divadelní hry vážně není žádná sranda, stačí se dívat.
Přišla jsem na pár zásadních poznatků.
Že Gilgameš byl bezcharakterní egoistická svině.
A že toho škorpióna bych si fakt i zahrála. ("Na dvanáct dvouhodin táhne se tam cesta... Je to cesta mrazu a vedra. Ke konci nedojdeš! V půli zahyneš!!!")

Kill me, hit me..whatever you want

2007-02-10T17:23:00.000+01:00

až zase:

*budu NAOKO odmítat pozvání na pití
*budu chtít někdy s někým tancovat majíc na nohou podpatky
*budu držet růži mezi zuby a při otočce s pohledem osudově opilé ženy nejdřív poletím, budu mávat křídly ve snaze zachytit se pevného bodu a nakonec skončím na zadku
*budu plácat po zádech, tvářích a ... někoho, koho skoro neznám
*budu lít zelenou do kelímku na colu
**maturáky přátel mám pro letošní rok zdárně za sebou. trochu mě bolí hlava, ale bylo to fajn
***teď je řada na nás. comming soon

Divná

2007-02-08T22:19:00.000+01:00

Chvíli bez emocí, prázdná, koukající do prázdna. Tečou mi slzy. Je toho na mě zase nějak moc. Ale to se těžko vysvětluje a chápe ještě hůř.
Před nemocnicí jsem dočetla Jatka č. 5.
Podepírám si hlavu zlatými prsty.
V příští minutě poslouchám Bruna Ferrariho ("ty bys nechtěla mít dítě se psem?") a říkám si, že mi včera ten Budvar fakt chutnal.

Slunce svítí, bude hezky...

2007-02-01T14:50:00.000+01:00

Až se jednou potkáme na ulici mezi domy
Možná že se poznáme tahám s sebou svoje viny
Až se jednou potkáme v kavárně mezi stoly
na chvíli sedneme máme spolu rozhovory

O žití o pití o hladu
Já nerozvážný
Marnosti víře zázraku
Já nerozvážný
O žití o pití o hladu
Já nerozvážný
Marnosti víře zázraku
Já nerozvážný
nerozvážný
anděli

Ještě jednou si přetáhnu peřinu přes hlavu, zaklapnu knížku a ponořím se do světa ve své vlastní hlavě. Otevřu oči, kolem mě je růžová tma, která dokonale splňuje mojí představu lidských útrob. Přemýšlím o svých vinách, o budoucnosti a obrazech, na jejichž přenos do reality nemám energii ani náladu. Jo, byla jsem vždycky egoistická. Your joy is my low. A platí to i naopak.

Zašlá krása..

2007-01-28T21:29:00.000+01:00

Když mi Jodie poprvé ukazovala obrázky Barrandovských teras, přišlo mi to všechno jako ve snu. Byla to vzpomínka na časy dávno minulé, které se na starých fotkách tvářily tak živě, jako bychom je někdy měli možnost zažít. Davy prvorepublikových paniček chytajících bronz se rozplynuly, aniž by si stačily vyměnit nejnovější drby. Na jejich oblíbených místech teď bezdomovci pálí odpadky.
"Krásné víly, nemáte ňákej ten drobáček?"

Čas něhy

2007-01-18T14:16:00.000+01:00

Potom, co mi moje kolegyně z recitačního dua se slovy: "..se pos*reš, kámo!" půjčila knížku Souhvězdí labutě od Lenky Lanczové, válím se smíchy po zemi a nemůžu se od ní zaboha odtrhnout.
Nepochybuji o tom, že další knihy této spisovatelky v džínách do pasu a zastrkaném tričku jsou neméně čtivé než TO, co se mi dostalo do ruky. Pohleďte na ty skvostné názvy: Zašeptej do vlasů, Čas něhy, Blbej fór nebo Podej mi ruku, Radko. Lenka Lanczová vás vyvede pod světlo absolutní idee, vy draci.

PS: větší sr*čku jsem v životě nečetla.
PSS: ...a jsem celkem ráda, že mi místo knížek s nálepkou "Čtení pro dívky" padl ve třinácti do rukou Viewegh.

"(...) Před usnutím dlouho civím na plakát svého současného idola vyrvaný z Brava a nyní vyvěšený nad peřiňákem. Ach jo. Nejen že mě láska velikosti Romea a Julie nepotká, bohužel nemám šanci narazit na kluka, který by se božskému Leovi vyrovnal. Každopádně v Horním Kostelci se mu žádný nepodobá! Obzory a možnosti se mi rozšíří teprve od září, až začnu chodit na střední školu v krajském městě, ale to je ještě více než dva měsíce... No není to k vzteku? (...)"

Ano - NeutrÁlNO

2007-01-17T18:02:00.000+01:00

A long time ago..
..we used to be friends
Nic se nezměnilo.
Spím celý den, probudím se, prohlížím si rozdrbané vlasy, rozmazanou řasenku a kruhy pod očima.
Zalepím si puchýř na patě a říkám si, že pokaždé, když k sobě s e. zase najdeme cestu, stojí to za to. Včera jsme na plese slečny k. neměly potrhané oblečení, nebyly jsme anonymní holky odněkud z jihu (!) Čech a tancovaly na horší zvukovou kulisu než minule. Dneska mě nebolí hlava, netrpím výpadky paměti a hlavu mám plnou nádherného neutrálna.
Ono mě to přeje.
Mimochodem, slečna Helena byla opravdu k sežrání.

Nic se neděje..

2007-01-12T14:47:00.000+01:00

..to jen bouchly dveře..
*melancholie
*pocity
*city
*slova
*slzy
*umakart.
vracím se..

Bezalkoholní//NC//Silvestr

2007-01-01T17:20:00.001+01:00

Je tu nový rok, jehož příchodem se naprosto nic nezměnilo. Všude se toho plno namluví a já samozřejmě půjdu s davem. Pokud čekáte popisy delírií v dychtících mužných náručích, můžete tohle okno rovnou zavřít. Na Silvestra jsem totiž (narozdíl..) nepožila ani kapku alkoholu. Pokud tedy nepočítáte zanedbatelné množství obsažené v cukroví a Bromhexinu.
O Vánocích jsem si totiž částečně nedostatkem spánku a částečně vytrvalým pobytem v zakouřeném prostředí přidala k dávivému kašli horečku, která už se mě zuby nehty drží týden. Moje kolegyně z recitačního dua toho času bojovala s hnisavou angínou, tudíž jsme vzdaly jakékoli snahy o kulturní život poslední prosincové noci a se slovy: "Tak co podniknem, draku?" uspořádaly malý ds abstinentní leč velmi monotématický večírek značně ovlivněný poslechem jistého audiozáznamu, který se zaznamenává stále hlouběji do našich hlav.

Nyní bych se ráda vyjádřila k objevu nové levné halucinogenní látky, která bohužel kromě záchvatů euforicky-hysterických záchvatů smíchu skýtá též řadu nežádoucích účinků. Tou látkou je překvapivě (?) silvestrovský televizní program. Růžové myšky a sloni nejsou nic nového, ale už jste někdy viděli mluvící morčata?
Zkuste ještě přepínat a ručím vám za to, že do dvou hodin se budete válet po zemi a cukat se. Úplně zadarmo.
Jako my. Užívaly jsme si to, protože nám nic jiného nezbývalo, a vysílání prokládaly diskuzemi, kterých je sotva schopný i nadržený důchodce po deseti pivech. Nejsem si jistá, jestli je potřeba ještě něco dodávat. Spíš ne.

A co vy? Je vám špatně, co, vy bejci?

V krátkosti II.

2006-12-28T23:08:00.000+01:00

A jak by řekl Horník: "Stojí to všechno za vyližprdel."